Stvořili jsme si Boha ke svému obrazu?
Nebo stvořil on člověka k obrazu svému?
V některých náboženstvích je Bůh
neosobní bytí,
v jiných je osoba.

Nezpochybnitelné je:
Stejné, přitahuje stejné.
Porozumění mezi lidmi,
solidární jednání,
erotická fascinace,
všechny podoby lásky
rozpoznávají ve druhém člověku
lidskou tvář:
jeho bolest je naší bolestí,
jeho radost naší radostí.
Jeho život nachází rezonanci
v našem životě.
Zrcadlové neurony jsou toho
stopy v našem mozku.

Jsme takto spřízněni
i s vesmírem?
Aktivuje údiv na řádem přírody
"zrcadlové neurony" ducha?
Věda otevírá svět
naplněný symetrií a souladem.
Periodický systém prvků je umělecké dílo.
Ekosystém života je nepravděpodobná tkáň.
Už jednoduchý rozbřesk rána, 
probuzení života na jaře,
dělají z tohoto vesmíru domov.

Za tímto pořádkem nestojí osoba jako my,
ale něco spřízněného.
Dá se vyložit
jako zrcadlový obraz nějaké osoby.
Základem je nepochybně
zkušenost rezonance.

Rezonance přepokládá dva póly.
Pohyb může vycházet z obou z nich.
Napřed je to člověk,
který "nabíjí" svět svým pohybem,
takže to vypadá, 
že ve všem potkává sebe sama.
Někdy ale převezme aktivní roli skutečnost
a udělá z člověka svou ozvěnu,
takže člověk nahlas zvolá:
Zde je svatá země!
Musím svůj život změnit!
Pak je tomu tak, 
jako by JÁ
SLYŠELO věčné 
TY.

Gerd Theissen: Poeticko-kritický katechismus, meditace o víře a rozumu