20 let poté
1. čtení Mt 9,36-10,1
Text: 17,20n
Milí bratři, milé sestry, chtěl bych se dotknout tématu, kterého bylo v tom minulém týdnu všude plno - výročí revoluce, převratu, dvaceti let svobody. Přemýšlel jsem o tom, co se změnilo a jak tu změnu vnímáme, kde vlastně dnes jsme - jako lidé, jako národ, jako křesťané. Stali jsme se svědky historických událostí. Stali jsme se dokonce jejich spolutvůrci. Jak nás to ovlivnilo? Jak to k nám mluví jako ke křesťanům, ale zároveň jako k lidem kteří patří ke konkrétní společnosti a době?
Jistě je možné takové úvahy zpochybnit. Říct, že do kázání nepatří. Tam má znít evangelium. Ale na druhou stranu - Ježíš vždycky přicházel mezi ty, kteří prožívali své pozemské životy, a oslovoval je v jejich reálných problémech. Evangelium není zvěst, která člověka vytrhuje k pobytu v nebeských výšinách, ale umožňuje vidět naše konkrétní životy z jiné perspektivy - očima víry.
A o to právě jde.
Z toho, všeho, co zaznělo, ze všech těch rozhovorů, článků, recenzí a úvah mluvila jakoby často dvě protichůdná svědectví, dva hlasy. Tím prvním je radost, skoro euforie, kterou máme spojenu s dobou, kdy jsme chodili na demonstrace, stávkovali. Těžko popsatelný pocit úlevy a vysvobození z jakéhosi dusného příkrovu nesvobody. Najednou jsme se vzchopili a v tu ránu se rozplynul ten všudypřítomný a vlezlý pocit špehování, kdy si člověk pořád musel dávat pozor, pořád se jakoby ohlížet přes rameno, pořád se musel rozmýšlet, kde a co může říct a jaké to bude mít důsledky. To bylo najednou pryč. Zdá se to dnes jako sen.
Tím druhým hlasem je hlas poučeného (a skeptického) člověka - hlas probuzení, reality, která je dnes, která je všudypřítomná. Reality, která není s tím snem příliš v souladu. Dopadlo to tak nějak jinak, než jsme očekávali. A tak se mluví o ukradené revoluci, nesplněných nadějích. Ale nemluví tak jenom nějací škarohlídi a skuhralové, ovlivnění blbou náladou. Mluví tak slušní lidé, kteří zjistili, že se slušností moc daleko nedošli a mluví tak poctiví lidé, kteří jsou převálcováni kariéristy a lidé, kteří zkusili dělat dobrou politiku a narazili na korupci a neprůstřelný klientelismus a odborníci, kteří ani dnes se nemůžou uplatnit, protože jejich odbornost by byla příliš drahá. Lidé, kteří by chtěli změnu, ale mají pocit, že jejich hlas není slyšet, vidí, že jako pouhým občanům jim nikdo nenaslouchá atd.
Který ten hlas je silnější je jednoznačné. Ten první hlas je hlasem prchavé iluze. Snu. Ale ze snu nelze žít. A tak vyslyšíme ten druhý, dáme mu za pravdu: Život je o něčem jiném. Přítomnost je skutečná. Možná jsme tehdy čekali boží království, ale byl to jen naivní pokus, předem odsouzený k nezdaru. Je potřeba se přizpůsobit době a realitě.
Ježíšova odpověď je jiná. A oba ty hlasy bere vážně a jedním dech odmítá. Ježíš říká: „Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli pozorovat; ani se nedá říci: 'Hle, je tu´ nebo 'je tam´! Vždyť království Boží je mezi vámi!"
Ano, možná jsme tehdy čekali boží království. Že už všechno bude jenom dobré. Nebo přinejmenším pořád lepší. Vnější nesvoboda přece pominula. Ano, bylo v tom mnoho naivity. Možná bychom mohli mluvit ještě lépe o křesťanské naivitě, protože kdo to měl vědět lépe než my křesťané, že království boží není tu nebo tam. Že království boží není a nikdy nebude totožné s žádným způsobem vlády na tomto světě. Kdo jiný než my, měl varovat před optimistickým, ale ve skutečnosti lehkovážným spoléháním na člověka a jeho možnosti. Což celý komunistický blud nebyl odhalen jako krach právě proto, že se beze zbytku spolehl na člověka? Asi nás to nepoučilo dost. Dost v tom smyslu, že jen člověk ve vztahu k Bohu může něco udělat se svým sobectvím. Žádná změna politického systému nepřinese království boží.
Ani Ježíš není naivní. A nespoléhá na lidské možnosti. Ale na druhou stranu - nepřitaká ani tomu druhému hlasu. Nad tím ovšem musíme hodně přemýšlet. Ano, idealismus je snadné odmítnout. Ten se sám dlouho neudrží. Mnohem těžší je odmítnout tu skepsi. Pro tu mluví přece veškerá naše zkušenost. A přesto se Ježíš odváží říct - i když království boží nemůžete najít tady nebo tam, přece je mezi vámi. Je nějak dosažitelné. Není to otázka ideálního státu ani života, ale přesto je nám nadosah, blízko. Je mezi námi - uskutečňuje se v našich životech nebo přesněji v našich vztazích (jde o vztah proto není u vás, ale mezi vámi).
My tuhle naději neseme s Ježíšem. Jinými slovy my této naději věříme. Nic víc. Věříme, že ta nevábná realita není poslední, že ta změna je možná, že jsou možné jiné vztahy, že je možné, aby lidé mezi sebou jednali jinak. My se tuto naději pokoušíme uskutečnit ve společenství církve, ale i v životě navenek. Protože věříme, že Království boží je mezi námi. Je to trochu jiný pohled na víru než jak jsme zvyklí - víra = odvaha ty dobré věci nevzdat - protože věříme, že mají smysl a budoucnost. Víra = odvaha nestáhnout se se svou skepsí a zraněností do ústraní a dál neúnavně hledat to, co patří k božímu království, přestože ho plně nedosáhneme.
Ježíš nás do tohoto reálného světa vysílá se slovy že „žeň je mnohá, ale dělníků málo". Asi nás to trochu nadzdvihne. Jaká mnohá žeň? Copak člověk v jednom kuse zakopává o lidi, kteří touží následovat Krista? Vždyť jak často naopak naráží na zavřené dveře? Jak často je odmítnut? Jak často se setká se skrytým nebo i se zjevným ťukáním na čelo. Víra? Církev? Evangelium? Nenechte se vysmát.
Jenomže vtip je v něčem jiném - totiž v tom co to je ta žeň. Ono to není sbírání lidí do kostela, aby nás tu sedělo víc. Abychom ostatní přesvědčili o Bohu - ono je to svědectví právě těm, kteří jsou zcela pod vlivem toho druhého a skeptického hlasu.
Vždyť čteme, že Ježíš „ viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře." Ježíš nevidí potencionální stoupence, křesťany, věřící. Vidí lidi utrápené, udřené, bezmocné, deprivované. Doslova zahozené - asi jako když do koše zahodíte zmačkaný papír. Právě ty, kteří se už vzdali naděje na změnu. Uzavřeli se vůči tomuto světu.
A Ježíšovi je mu jich líto. Líto, protože život, kdy člověk ztratí víru, nevede do pekla. To je peklo.
Setkává se s těmi, kteří potřebují dodat naději v beznaději, s těmi, kteří potřebují uzdravit a pomoc. Ukazuje, že spása v jeho podání není nauka. Spása je pomoc. Osvobozující skutečnost. Ježíš zvěstuje evangelium království - tedy reálnou moc Boží, která se osvědčuje v lidské nouzi. Vyvádí ze skleslosti a deprivace.
Evangelium dává smysl těm, kteří po něčem touží, ale přitom už nevěří tomu, že by to mohla být pravda. A církev zase může dávat smysl těm, kteří žijí v samých nemocných vztazích a nevěří, že by to mohlo být taky někdy jinak.
Ne není to za Ježíše jiné než dnes. Jen jestli umíme naslouchat a vyhledávat potřebné, kteří hledají přátelskou ruku. Jde o vnímavost vůči druhým. O to dívat se, abych viděl jejich nouzi a pomáhal ji změnit. Takových lidí je opravdu plná žeň, plná zem. A málo těch, kteří mají od Boha dar skutečně pomoci.
Ono v pomoci nemusí jít ani o žádnou krizovou intervenci. Ale o to třeba nabídnout východisko, pomoc, radost těm, kteří už to vzdali. Těm, kteří se utápí ve vlastní osamělosti. Nabídnout společenství. Blízkost
Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte. Takovou moc máme. Ne neumíme zázraky. Ale to neuměli ani apoštolové. A přece nabídli druhým zvěst o Bohu, který osvobozuje, dává radost a přijali mezi sebe i nemocné - tedy ty, kteří měli v životě nějakou bolest a deficit. Mrtvé - kteří už si mysleli, že v životě nemá nic cenu a tak už to vzdali. Malomocné - tedy odmítané a vyloučené na okraj společnosti z různých důvodů. Vyhnali démony samoty, nudy, beznaděje a bezmoci. A přivolali ducha přátelství, pomoci, naděje a radosti.
Zadarmo jste vzali, zadarmo dejte. Těžko se ptát jestli za naší aktivitu něco bude. Jestli za to bude odměna třeba tím, že budeme mít úspěch. To bychom zase skončili tam, kde už jsme byli. Neděláme to přece pro výsledek, ale pro radost ze sdílení. Pro království Boží. Aby bylo aspoň o kousek blíž. Aby bylo mezi námi. amen
