2. přikázání - Nezobrazíš si Boha
1. čtení Ex 32,1-6
Text+kázání Ex 20,4-6
Tak o tobě jsem si už obrázek udělal.
Zajímalo by mě, odkud tohle rčení pochází, ale dost nám pomůže v tom, abychom se přiblížili dnešnímu přikázání.
Vidíme muže s umolousanými dlouhými vousy, rozcuchanou kšticí, nepadnoucím oblečením. A hned máme o něm obrázek – to je přece bezdomovec.
Anebo vidíme partu snědších lidí a instinktivně přejdeme na druhý chodník nebo se alespoň rozhlédneme, jestli ulice není moc opuštěná. Máme o nich svůj obrázek.
Anebo stačí nějaký detail, slovo, čin, projev – a my máme svůj obrázek o tom či onom člověku hotový. Někdy stačí, že nám někoho připomíná a my si ho zaškatulkujeme podvědomě ke svým špatným či dobrým vzpomínkám. A někdy se nemusíme s dotyčným či dotyčnou ani setkat. Stačí, že se někdo zmínil – na toho si dej bacha! To je pěkná flundra! – a my si hned obrázek uděláme sami.
Obrázek můžeme mít i o nějakém národu – třeba že Skotové jsou lakomí nebo že Němci jsou uřvaní, protože jsme jich celou tlupu potkali v kempu – už o nich o všech máme svůj obrázek. Anebo že Senegalcům smrdí z pusy, protože věří, že by čištění zubů otevřelo jejich ústa nečistým duchům. Vidíte – možná jste o tom začali přemýšlet – i když je to pitomost, kterou jsem si právě vymyslel.
Problém obrázku je v tom, že z člověka vysekne jenom jednu část. Nevystihuje ani zdaleka, jaký člověk je, jak se chová v jiných situacích, než v jaké jsme ho potkali my. Nevíme, jak se chová k jiným lidem. Nevíme, jaké motivy nebo životní peripetie ho přivedli do dnešní situace. Nevíme, jak to s ním bude vypadat za týden, nebo za pár let.
Ale obrázkem, který si uděláme, ho někam zaškatulkujeme, zařadíme.
Je to jako fotografie, která zachytí člověka právě v jednom jedinečném momentu. Obraz je omezující. Je to jen malinký střípek z toho co druhý prožívá, odkud jde a kam směřuje. A tím je nepravdivý, protože nám často brání poznat druhého ještě jinak. Brání nám ho doopravdy pochopit a přijmout. Máme před očima ten náš obraz.
O Bohu platí totéž. Problém obrazu je ten, že nevystihuje celou podstatu Boha. Že si z něj člověk vybere jenom něco. Nejde jenom o nějaké sochy nebo řezbářské výrobky. Jde o to, že člověk svou vlastní představu zamění se skutečným Bohem. V Bibli máme plno příkladů nesprávných obrázků, které si lidé o Bohu udělali.
Už Adam a Eva si udělali o Bohu falešný obrázek. Nechali se totiž přesvědčit, že pán Bůh je ten, který nás chce o něco připravit, ošidit, že nás omezuje ze strachu o svůj majestát. Kolik lidí dodnes v sobě chová tento obraz Boha.
A Jákob - ten uvěřil obrazu Boha, který mu přinese úspěch a bohatství a pokusil se své požehnání ukrást a získat lstí.
A Abraham uvěřil démonickému obrazu Boha, který po něm žádá oběť vlastního dítěte.
Proroci pak kritizovali ty, kteří uvěřili obrazu Boha, který po nás chce hlavně náboženské úkony, oběti, úlitby a svátky a přitom zapomněli na své bližní.
A Ježíš se zase potýkal s farizei, kteří prosazovali svou vlastní představu, svůj obraz Boha, který se dá vystihnout pomocí příkazů, zákazů, kterého můžeme dosáhnout svou poslušností. Těch příkladů bychom našli víc.
To přikázání ‚Nezobrazíš‘ nás varuje, jak snadno Boha zaměníme za něco, co si sami přejeme. Bůh se stane jenom prodlouženou rukou našich přání. Modlou, která nám má zajistit, abychom dosáhli toho, co jsme si sami usmysleli – třeba úspěchu, nekonečného života, bezpečí, pohodlí nebo dobrého jména. Nebo se stane prodlouženou rukou našeho strachu. Vytvoříme si z Boha modlu, které se bojíme, hrozbu, kterou se bičujeme po vzoru středověkých flagelantů. Nebo se Bůh stane prodlouženou rukou našeho vidění světa, zárukou světového řádu, společenského řádu.
Protože modla je nakonec to, co má sloužit nám. V dobrém i ve zlém. Modla je k použití pro naše užití. Modla je to co je pochopitelné a uchopitelné, s čím se naučíme zacházet a co pak můžeme ovlivňovat. Tak jako zlaté tele, které dávalo Izraelcům hřejivý pocit jak je ten jejich bůh mocný a vzácný jako zlato, silný jako býk a ještě je uprostřed nich a tak se jim nemůže nic stát. Je možné ho prostě popadnout a přenést kam chci, aniž by se mi bránil, kritizoval mě, nebo přede mnou dokonce skrýval svou tvář.
Modlou se nám může stát ledacos. I v tom přikázání se mluví o idolech nahoře na nebi – protože potřebujeme k něčemu vzhlížet a tak z boha uděláme ideál či rovnou ideologii, které se všichni zde na zemi musí podrobit. A pak už sloužíme nikoliv Bohu, ale té ideji, které přizpůsobujeme svět po dobrém nebo po zlém.
Stejně tak se to přikázání zmiňuje o modlách dole na zemi, kdy si boha uděláme z našeho života, z našich životních potřeb, a tak se nám ideálem nakonec stane člověk. Pak slepě věříme v jeho dobrotu, možnost neustálého pokroku či ráje na zemi.
A do třetice mluví to přikázání o tom, že si nemáme tvořit rytiny z hlubin vod napájejících zemi – idolem je myšlenka, že poznáme a pochopíme a probádáme všechny hlubiny a zákoutí života – ať už stále dokonalejší vědou či prohlubujícím se duchovním poznáním skrytých tajemství, až se nakonec dopátráme takové moudrosti, že se sami staneme bohy.
Ptejme se však takto: jak naplnit toto přikázání? Lze se tomu vyhnout – abychom si nevytvářeli obrazy Boha? Podle mě to zcela nelze. Posloužím nám v tom příklad, o kterém jsem mluvil – jak si děláme obrázek o svých bližních. Nikdy se tomu zcela nevyhneme. Někdo je nám sympatický a někdo nesympatický. Opatrnost, když nám někdo ublížil, nás chrání. Důvěra či nedůvěra vůči někomu je výsledkem naší zkušenosti a pomáhá nám zorientovat se ve společnosti druhých lidí.
A stejně je tomu i s Bohem – vytváříme si Boží obrazy. I když si nemalujeme svaté obrázky ani si nevytesáváme sošky, kterým se pak klaníme, přesto si obrazy Boha tvoříme. Už jen tím, že ho vnímáme ze své strany. Třeba jako věřící, jako křesťané, jako lidé, kteří prošli nějakou vlastní životní zkušeností, kteří v sobě mají nějakou historickou paměť, kteří žijí v nějaké společnosti, navíc ve společnosti, která myšlenkám na Boha zrovna nefandí. To všechno nás bude vždy ovlivňovat. Mluvíme o něm pomocí metafor a podobenství – ale už jenom to, že mluvíme o Bohu jako o Otci – to je obraz. Obraz, který však potřebujeme, abychom o něm vůbec nějak mohli mluvit. Abychom o něm mohli mluvit s dalšími
Ovšem pokud nechceme na toto přikázání Desatera rezignovat, pak se musíme zároveň těmto našim obrazům nějak účinně bránit. Otázka zní jak?
- nejúčinnější obranou proti našim obrazům Boha je, uvědomit si, že jsou to právě a jenom obrazy. Ano mluvíme o Bohu. Slovy vlastní zkušenosti nebo třeba i slovy Bible. Ale je to právě ta naše představa. Nemůžeme jí absolutizovat. Bůh není naším vlastnictvím a i to nejlepší co o něm můžeme říct je jenom náš pokus jak ho vystihnout. Bůh pro nás vždycky bude také tajemstvím, které nelze proniknout ani uchopit, jenom mu musíme dát prostor.
- S tím souvisí (za druhé) otevřenost vůči Bohu, pokora a ochota naslouchat. To, co Ježíš vyčítá farizeům, není nedostatek víry, zápalu pro boží věc či upřímné touhy. Vyčítá jim zabedněnost, uzavřenost před tím, že nejsou schopni vidět, jak Bůh působí mimo jejich zažité formy. Mimo jejich představy. Jak je svobodný ve svém milosrdenství, jak je svobodný ve své lásce, která je víc než všechny zbožné a náboženské předpisy. Víra je ochota nechat se Bohem překvapit. Konkrétním krokem k tomu je číst Bibli jako knihu, kde potkáváme Boha v různých situacích a příbězích. Číst Bibli jako celek, ze kterého nemůžeme vyškrtnout to, co se nám nehodí a vybrat si jen to, co by se nám líbilo. Číst Bibli jako mozaiku, v níž jednotlivé kameny dávají smysl teprve v souvislosti s dalšími. Víra je otevřenost vůči vanutí Božího ducha, který nás zavěje do situací nepředstavitelných a postaví nás před volbu, kde nemáme žádné pevné vodítko pro své rozhodnutí krom své důvěry Bohu a odvahy ke správnému. Podobně jako (pokud bych měl ještě jednou sáhnout ke svému příkladu) máme možnost být otevření vůči člověku, kterého jsme už jednou zaškatulkovali, můžeme přehodnotit svá kritéria, můžeme mu dát novou šanci, nemusíme se nechat ovlivnit svým odhadem nebo zkušeností.
- Svým obrazům Boha se můžeme bránit, když z tohoto přikázání nevynecháme ten dotatek o Bohu žárlivě milujícím. Bůh žárlivě milující – to zní trochu zvláštně v přikázání o zobrazení. Možná je to ale jediná možnost jak si Boha představovat, totiž jako toho, kdo s námi touží mít vztah. Kdo není redukovatelný třeba na nějaké příkazy nebo zákazy, jako si to mysleli farizeové, který není redukovatelný na zbožné city. Kterého nemůžeme vystihnout ani naší logikou ani filosofií, kterého nemůžeme zkrátka postavit vedle sebe jako nějakou modlu, idol, obraz, rytinu, myšlenku, ideologii, náboženskou konstantu. Bůh je žárlivě milující – není vedle nás – je s námi, pro nás. Pronikající do našeho života. Stejně jako - u člověka, kterého milujeme boříme všechny naše obrazy, jeho život se prolíná s naším, stáváme se jedním - ani u Boha, kterého milujeme, a on žárlivě miluje nás, ho nemůžeme vyměnit za strnulý svatý obrázek.
Pro mě z toho vyplývá, že pravdivým obrazem Boha je Ježíš – ten, který šel do své lásky naplno, bez ohledu na mínění druhých, bez ohledu na svou budoucnost. Ježíš horlivě milující tak nablízku, až ho ta horlivost pro Hospodina strávila. Ježíš, který nás naučil zahlédnout obraz boží v našich bližních, když se odvážíme stejné lásky vůči nim.
amen
