10. přikázání - Nebudeš dychtit

1. čtení Gn 3,1-24

Text kázání: Ex 20,17

                S dychtěním je to na jedné straně hrozně jednoduché a na druhé straně hrozně složité.

Jednoduché je, jak to funguje. Nikdo z nás proti tomu není úplně imunní.

                Tak třeba člověk dychtí po něčí manželce. Prostě proto, že se mu líbí. Třeba je mladší. Nebo líp voní nebo něco takového. A s ním mlátí pudy nebo druhá míza.

                Nebo dychtí po autě svého souseda. Protože auto znamená prestiž. Já jsem to teď zažil, když jsem na synod přijel novým autem a to jsem koukal, jak všichni koukali. I někteří faráři utrousili nejeden obdivný vzdech. No a přiznám se - dost jsem koukal, jak mě to dělá dobře. A to jsem si vždycky myslel, jak jsem nad věcí. No nebudu vás napínat, to auto bylo půjčené.

                 Anebo když má někdo práci, která mu sype, jezdí na exotickou dovolenou, má nové nevímco – každému z nás imponuje něco jiného. To se vzedme rychle vlna závisti, dychtění, někdy i zášti a různých pomluv. A je to o to horší, že dřív jsme měli všichni podobné prd a až dnešní nastupující generace se učí žít se sociálními rozdíly.

                Anebo jenom stačí, když má někdo rychlejší myšlení, jako první přijde s nějakým nápadem, získá sebemenší výhodu, přijde lépe oblečený, má víc vlasů, lepší postavu… Pořád se porovnáváme – spolužáci ve škole, sourozenci v rodině, kolegové v práci, kamarádi v hospodě.

                 Mimochodem – víte, kdy u nás byly smazány rozdíly v standardech bydlení mezi venkovem a městem? V šedesátých letech s rozmachem televize. Tehdy najednou lidé v přímém přenosu viděli, jaký obývák mají lidé ve městě (alespoň podle představ scénáristy) a chtěli ten obývák mít ve svém obýváku. To srovnávání a porovnávání rozjelo spolehlivě masové dychtění a nakupování.

 

                To složitější je jak z toho ven. Nebudeš dychtit. To se snadno řekne.

U auta je to jednodušší – to se nemusí hned krást nebo objet lak korunou. Když po něm tak dychtím, tak (i když je to hloupost) si člověk může našetřit na stejně dobré a ještě řekněme s metalízou. S manželkami je to horší. Manželky a manželé jsou jedineční, tam už člověk vždycky někomu ublíží. A stejně je to s dychtěním, které otravuje vzduch, ničí nejenom majetkové poměry, ale přátelství, vztahy v rodině, v církvi.

                Asi je dobré kouknout se tomu dychtění trochu na zoubek. Ptát se proč po něčem nebo někom dychtíme. Nejde přece jenom o pudy. Těch máme spoustu a každý den je nějak zvládáme. Taky nemočíme na ulici, když se nám zrovna chce, nebo neukradneme rohlík, když ho nechá prodavačka ležet na pultu a my máme hlad. Nejde jenom o závist. Nebo o prestiž a statut. Anebo jde. Ale jejich příčiny mají hlubší kořeny.

                Bible nám hned na začátku vypráví příběh o dychtění. Pokud ten příběh Adama a Evy nebereme je vyprávění z pravěku ale jako klíč k našemu životu, pak se hned zkraje dozvíme, že jsme vyhnanci z ráje. Teologové si záhy všimli jak je to vyprávění důležité a patřičně to rozmázli. Jako, že dědičný hřích a tak. Ale já jsem to kdysi zaslechl z druhé strany. Že totiž v každém z nás je ten otisk ráje. To je vlastně prapůvod naší touhy a našeho dychtění. Chtěli bychom se tam vrátit. Jenže to nejde.

                Ta myšlenka se mi líbí. Není moc originální. S podobnou myšlenkou – že někde v nás je touha po ráji a co s tím, přichází leckdo. Náboženští myslitelé, mystici, filosofové, vědci i sociální dobrodruzi vymysleli své teorie.

Pro Platona je třeba rájem svět idejí, ze kterého naše duše vyšla a skrze filosofii se na něj můžeme zase rozpomenout. Někteří psychologové mluví o tom, že rájem po kterém toužíme, je vlastně matčino lůno, odkud jsme byli proti své vůli vypuzeni do nepřátelského a absurdního světa. Pro marxistu, je rájem prvobytně pospolná společnost, ze kteréh nás vypudilo soukromé vlastnictví – stačí ho zrušit. Pro staronové esoteriky je rájem naše přirozenost, ze které nás vyhání a odcizuje naše civilizovanost. Poměrně originální je v tom budhismus, který tvrdí, že tím deficitem je touha sama. To že vůbec po něčem dychtíme – to je příčinou našeho odcizení. Stačí se zbavit všech tužeb a máme po problémech a jsme v ráji.

                Ale mě se líbí to vyprávění z Bible – protože říká: ta základní chyba v nás není ani deficit toho, že bychom měli málo. Protože to není pravda. Ani touha vrátit se do lůna. Protože to nejde. Ani to neznamená: přestaň dychtit a zhluboka dýchej, protože dychtit se dá taky po dobrých a důležitých věcech jako je třeba skutečná láska, nebo spravedlnost, nebo svoboda. Ani že rájem je vrátit se ke své přirozenosti, protože člověk je od přírody sobec, a to nedělá dobře ani jemu ani druhým.

Bible říká něco jiného: ta základní chyba je chyba důvěry. Adam a Eva – tedy člověkové a člověčice nechtěli a pořád nechtějí Bohu důvěřovat, že to s nimi myslí dobře. Že je má rád. A že když jim říká, aby se vyhnuli jabku nebo fíku nebo kumqátu nebo co to na tom stromě rostlo, tak to dělá pro jejich dobro. To jenom my si myslíme, že jim upíral právo na vzdělání nebo vědu nebo tak. On jenom nechtěl, aby poznali zlé, protože dobré, to už znali.

                Líbí se mi to, protože důvěra se dá obnovovat. Možná to neumíme my. Ale Bůh sám se o to od té doby všemožně snaží. A taky proto, že když člověk žije s důvěrou tak spoustu věcí nemusí řešit. Nebo je nemusí řešit tak moc. Když žiju s manželkou v důvěře, tak mě to baví víc než koukat po cizích manželkách. Když důvěřuju svým kamarádům a oni mě, tak mě tak nepálí, že jezdí bavorákem a nemusím dychtit po lepším fáru, abych se jim vyrovnal. Když si důvěřuju s kolegou v práci tak ho pořád nemusím hlídat, jestli mi náhodou u šéfa nezavaří. No a církev, jak jí znám já - to je místo důvěry, kde se člověk nemusí pořád hlídat kde co plácne, kdo se toho chytí a jak to zneužije.

                Ale je tu ještě jedna větší důvěra. Důvěra mezi mnou a Bohem. Tu člověk nosí s sebou. Taky ne vždycky. Ne vždycky se člověku daří věřit Bohu, že to s ním myslí dobře. A že i přes všechny zádrhele a kopance jeho život dobře dopadne. Ale vždycky znova se ta důvěra může obnovovat. Vždycky jí můžeme spolu znovu hledat.

                No a když člověk v téhle důvěře zrovna stojí, tak cítí, že Bohu na něm záleží. A tak už si tolik nemusí hlídat svou cenu a hodnotu a svou prestiž a nemusí si jí tudíž dokazovat pomocí drahých hraček a pořád nových ženských. A už nemusí odvozovat smysl svého života od srovnávání s druhými, ale od lásky Boží.

                Za druhé – když člověk žije s Bohem v důvěře, tak mu taky věří, že důležité je to, na čem záleží Jemu – tedy Bohu. Že důležité je to, co se nás snaží naučit. Že třeba lepší je dychtit po svobodě než po blahobytu, nebo že je lepší dychtit něco pro druhého udělat, než dychtit po spoustě volného času jenom sám pro sebe. Nebo že je lepší dychtit někomu pomoct, než si koupit drahé… doplňte sami.

                Za třetí – když člověk žije s Bohem v důvěře, tak si může užít přítomný okamžik. Protože to je taky jedna z podstaty dychtění. Šťastný budu až… Dosáhnu támhletoho, získám tohle, povede se mi tamto. Pak už budu určitě šťastný. Ale není to tak. Hned jak to člověk získá, už vidí další metu, nebo problém nebo že to, co získal, mu zkrátka to pravé štěstí nedá, protože ve skutečnosti touží po tom neuskutečnitelném ráji. S Bohem se člověk může rozhlédnout a poděkovat. Za lidi. Za to co má. Nemusí se srovnávat. Ale to mu paradoxně může otevřít oči pro poklady, které se mu nabízí právě teď a tady.  V jeho nejbližším okolí

                A za čtvrté. Když člověk žije v důvěře s Bohem, tak se děje to nejdůležitější, to čeho nejsme tak úplně schopni. On proměňuje naše srdce. Abychom dychtili po tom, co má smysl a netrápilo nás to, na čem ve skutečnosti tolik nezáleží. Nevíme jak, nevíme kdy, ale když se člověk ohlédne, tak zjistí, že nějaký pokrok tam je.

                A to jsem si nechal na závěr. My vyhnanci z ráje totiž dychtíme po spoustě věcí. Protože jdeme životem, který někdy připomíná poušť. A my moc myslíme na ten ráj, který ovšem střeží anděl s plamenným mečem a tak se tam nejde vrátit. A tak hledáme náhražky a substituce, po kterých dychtíme, a ony nám aspoň na maličkou chvíli dají iluzi ráje. Od alkoholu, přes majetek až po pocit, že mám nad někým navrch a jsem důležitý. Jsou to takové malé oázy, do kterých se uchýlíme. A zuby nehty se jich držíme. Já ale věřím, že má cenu dychtit po něčem víc. Ježíš tomu říkal boží království. Když budeme dychtit po něm, tak to ostatní nám bude přidáno. amen