1. přikázání - Nebudeš mít jiného Boha mimo mne
1. čtení Mt 6,19-21
Slovo k dětem
Co je v životě důležité? A co je nejdůležitější – každý si to nějak musí umět seřadit.
A je to jinak seřazené, když má člověk strach nebo vztek? Má to jinak seřazené ten, kdo je v klidu nebo ten kdo chvátá? Má to jinak seřazené člověk, který má rád druhé a jinak ten který myslí jenom na sebe?
První přikázání z Kralické Bible: Nebudeš mít jiných bohů přede mnou – můžeme si to představit, že Bůh je první – stojí vedle nás a ty věci nám pomáhá řadit.
Když mu nasloucháme, modlíme se k němu, snažíme se pochopit jeho slovo – pak nemusíme mít strach, nemusíme chvátat, můžeme si to dobře rozmyslet a dobře rozhodnout – dát dopředu to co je opravdu důležité, na čem záleží a nestresovat se s věcmi, které nejsou tak důležité.
A taky to znamená, že když by nás chtěl někdo ovládat – třeba nám vyhrožuje nebo zastrašuje, tak si můžeme říct – ale já s sebou mám někoho mnohem silnějšího.
Text+kázání Ex 20,1-3
Musím říct, že kralický překlad prvního přikázání se mi líbí víc než ekumenický. Četli jsme dnes podle ekumenického: nebudeš mít jiného Boha mimo mne. To je krásné, vznešené vyjádření. Zní mi to jako: Bůh nebo nic! A tak jsme tomu mohli rozumět dříve, kdy se dělili lidé na věřící a ateisty, kdy šlo o zápas mezi vírou a nevěrou. Ale ta doba je už pryč (i když tady v Česku jsme v tom ještě malinko pozadu, i sem se různí bohové a různá náboženství hrnou ze všech směrů).
Kraličtí místo toho překládají „Nebudeš mít jiných Bohů přede mnou.“ Ta zmínka o jiných bozích vyvolává spíš jakousi představu, jak se přede dveřmi bytu tlačí a překřikují všelijací agenti a pojišťováci a zástupci energetických firem a nabízeči všeho možného. Všichni se snaží vedrat dovnitř jako první. A k tomu zvoní telefon se zaručeně levnějšími tarify a povinným ručením a na okno zvenku klepou jehovisti s novým časopisem.
A člověk by je všechny nejradši vyhodil, ale ze slušnosti je nechá promluvit a nepraští hned s telefonem a je vlídný a oni na něj zkouší všechny ty triky, co se naučili z firemních manuálů a ze Strážné věže a stejně vás neposlouchají. Ale Hospodin říká – klidně je vyhoď. Nenech je vstoupit dřív, než přijdu já.
„Ale to přece nejde“, říkám na to já. Jenže Hospodin na tom trvá: „Hele jde o tvojí svobodu. Však to znáš, k něčemu se mezi dveřmi upíšeš, zafixuješ si cenu elektřiny, koupíš si sadu nádobí za neuvěřitelnou cenu. Jednou odebereš publikaci a už se nevyvlékneš. Platíš jako mourovatý a není úniku. Mě můžeš věřit.“
Nebudeš mít jiných Bohů přede mnou, znamená vpodstatě tolik že člověk neskočí na špek žádné nabídce, která by si ho chtěla omotat kolem prstu. Neudělá rozhodnutí, které by ho připravilo o další možnost svobodně volit.
Ale co takovým bohem může být? Když se podíváme do Bible, tak se tam třeba dočteme, že bohem může být někomu břicho. Nejde ovšem o dietní předpisy, ale o to, že se člověk točí jenom kolem sebe sama. Záleží mu jenom na sobě. Co je za jeho prahem ho zkrátka nezajímá. Druhé hodí klidně přes palubu, pokud mu nějak kříží jeho plány.
Bohem může být mamon. Bohatství, zajištěný život, ve kterém si člověk myslí, že vyzrál na veškerou nouzi. I tady, když člověk začne sloužit tomuto bohu, tak je ochoten mu obětovat rodinu, přátele, svůj čas, svou radost.
Člověku se může stát bohem takřka cokoliv – koníček, když se stane posedlostí; práce, když v ní hledá smysl života; moc nad druhými lidmi, když se na ní stane závislým. Ale třeba taky domácí mazlíčci, národ, sport, sex, dokonce i rodina.
Z tohoto krátkého výčtu si můžeme uvědomit, že nemusí nutně jít o nějaké ďábelské nebo náboženské věci. Chtít se stát mým bohem mohou docela obyčejné, ba i dobré a prospěšné věci, krásné vztahy. Kdo by pochyboval o užitečnosti práce nebo radosti ze sexu. Když jsme mluvili o té tlačenici u dveří - neznamená to, že nás vždycky chce někdo oblbnout nějakým trikem a podvodem. Jde spíš o to, že je tolik věcí, které chtějí zabírat přirozeně co největší prostor v našem životě a snadno se stane, že něčemu dáme my sami větší prostor než si to zaslouží. Zaměníme stvoření za stvořitele. A to se pak stane osou, kolem které se všechno točí a na skutečného Boha jaksi nezbude čas.
A důvod? No třeba prožitá nouze. To se pak člověk bojí, aby do ní znovu nespadl. Anebo strach jako takový – strach z budoucnosti, strach co si o mně pomyslí druzí lidé. Anebo naopak pohodlnost – protože starat se o sebe je jednodušší, než brát ohled i na druhé.
No a pak jsou tu samozřejmě speciální nabídky, které se nás snaží opravdu podvést. Skáčeme na špek nejenom mazaným agentům s teplou vodou, protože chceme ušetřit nějakou tu kačku. Ale skáčeme na špek i všelijakým nabídkám duchovním. Cestičkám a zkratkám – zvlášť ve chvíli, kdy prožíváme prázdnotu nebo zažijeme zklamání. A tak sáhneme po nějakém zaručeném prostředku, který nám rychle uleví. Asi jako když člověka bolí hlava ze stresu a on místo přemýšlení co je špatně, místo nápravy životního stylu, sáhne po ibalginu nebo ještě po něčem silnějším.
Na naše špatná rozhodnutí asi není lék. Můžeme si to jenom neustále opakovat, neustále připomínat – tak, jako dneska. Že totiž nemusíme hledat jinde. Nebudeš mít jiných Bohů přede mnou, znamená Hospodinovu nabídku: „Pusť mě na první místo. Pusť mě do svých dveří. Spolu to zvládneme, probereme to, najdeme řešení nebo s tebou aspoň budu, dokud nepřejde to nejhorší. Jako tvůj táta. Nepřišel jsem ti nabízet nic jiného než sebe.“
Je samozřejmě dobré vědět, koho do svých dveří pouštíme a proč. Proč by to měl být zrovna Hospodin? Izraelci, kteří dostali Desatero na poušti, cestou do zaslíbené země, ti to už věděli. Věděli, že mají tu čest s někým, kdo je vyvedl z otroctví. A to už něco znamená. Já jsem Hospodin tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z Egypta z domu otroctví. A mnohem později nám to Bůh připomněl ještě důrazněji. Já jsem ten, který tě bude hledat i když se ztratíš jak ovce. Já jsem ten, který tě přivítá, i když ses dostal až na dno. Já jsem ten, který pro tebe dá i sebe sama.
Hospodin je ten, kterému na nás záleží. Nechce při nás naplnit vlastní cíle a ambice. Naopak je ochoten je pro nás dát všanc. Mě to zní dost důvěryhodně.
Nebudeš mít jiných Bohů přede mnou – to přikázání je vlastně o každodenním rozhodování co nebo koho si pustím do hlavy, do vlastního života a co převezme jeho otěže. A učí nás i pár konkrétních fíglů, jak na to.
V první řadě nás ten příběh, do kterého je Desatero umístěné, učí, jak důležitá je trpělivost. Je to příběh putování pouští. Je to dlouhá a náročná cesta. To může být pro nás vodítko. Nabídky, ve kterých se nabízí zázračně snadná řešení, jsou klam. Do zaslíbené země nevede žádná zkratka. Je to koneckonců i v různých pohádkách: Kdo v nich nabízí rychlé řešení něčeho s čím si nevíme rady? To je vždycky čert a oplátkou žádá duši. A je to i v Bibli, když Izraelci, unavení dlouhým čekáním, si uplácají tele, aby si na boha mohli aspoň šáhnout, aby ho mohli mít u sebe. A na jejich příkladu, kdy za trest museli po poušti mašírovat ještě čtyřicet let, vidíme, že čím větší jistotu chce někdo mít v ruce, tím delší cestu do božího království bude muset urazit.
K té trpělivost patří i to, že cíl není vidět. Izraelci dokonce ani neměli žádnou záruku či jistotu v běžném slova smyslu, že tam nějaká země na ně čeká. A tak dávat Bohu prostor, mít ho na prvním místě, může být velmi ošemetné, protože to nemusí mít žádný konkrétní výsledek, nebo to může mít výsledky naopak nepříjemně konkrétní. Pomoct někomu, to se často nevyplácí. Být přítelem někomu, kým ostatní pohrdají. Nedat úplatek, i když si jimi ostatní pomáhají – to pak ti ostatní člověka předběhnou. Dilema je v tom, že když je mi bohem úspěch nebo bohatství – pak zvolím to, co k němu vede okamžitě. Naopak, kdo dává přednost Bohu, jeho nárokům, potřebuje notnou dávku víry, že jednat slušně má cenu, protože je to bez záruky, že mu to přinese nějakou jinou výhodu kromě dobrého svědomí.
Ten příběh o putování, je ale také příběhem o seslání many, o tom, jak Hospodin provází svůj lid, je mu na blízku, komunikuje s ním, stará se. A tak nebudeš mít jiných Bohů přede mnou je také obrana proti strachu. Protože ze strachu člověk udělá leccos. Ze strachu o budoucnost, ze strachu o sebe, ze strachu o svou prestiž, nebo třeba také ze strachu o své náboženství. Strach může být o práci nebo z přistěhovalců. Strach může být velmi snadno naším Bohem, a když nám začne vládnout a diktovat, může to s námi jít velmi rychle z kopce. Strach je mocné politické téma, kterým se dají ovládat masy. Nakonec jsme to názorně viděli při poslední prezidentské volbě. Ale ty nebudeš, nemusíš sloužit ani strachu, protože je tu Hospodin. O něj se můžeš opřít. On tě vyvedl z otroctví mocného faraona. On je víc než ti, kteří pouštějí hrůzu, kteří by nás chtěli strachem ovládnout a manipulovat.
‚Nebudeš mít jiné Bohy přede mnou‘ neznamená, že se člověk všeho ostatního, příjemného v životě vzdá. Znamená to:Nic z toho tě nebude ovládat. Všeho co ti bylo dáno užívej – zdraví, štěstí, úspěchu, vzdělání, sexu i peněz. Nemusíš se ničeho z toho bát a štítit, vždyť jsem to pro tebe stvořil - ale nic z toho nenech, aby se protlačilo dopředu. Aby se stalo vůdcem a osou tvého života. Ničemu z toho nepřisuzuj schopnost dát ti svobodu, tou tě obdarovávám já, Hospodin tvůj Bůh. Nepopleť co je první a co až to druhé. Co je hlavní a co po-hlavní.
Zdraví je důležité, ale Bohem je Hospodin. Úspěch může být fajn, ale nesmí to být úspěch za každou cenu. Třeba za cenu podvodu, dopingu nebo toho, že jdeš přes mrtvoly. Koneckonců Bůh se nebál zjevit v neúspěšném – ukřižovaném. Vzdělání je skvělé, ale nic neřekne o tom, jaký jsi člověk. Sex je krásný dar, ale může zničit vztahy, které jsou mnohem cennější než úlet na jednu noc. Moc je potřebná, ale průšvih je, když mocní zapomenou, že i oni budou skládat účty Hospodinu, který nad všemi mocnými. Peníze jsou užitečné, ale ty nejdůležitější věci si za ně nekoupíš a nakonec je tu necháš všechny. Ať jsou ti tyhle všechny věci k dispozici, k používání, ale dej bacha, ať ti nic z toho není bohem. Nebo naopak: když máš Boha na prvním místě, když on je tvojí první láskou a pevným zakotvením, pak jsi svobodný a nic a nikdo tě nemůže zotročit.
Mít Hospodina na prvním místě, že už na mě nemůže žádný mocný, který by si na mě dělal nárok, protože je se mnou mnohem mocnější Bůh. Znamená to, že můžu říct ne, i kdyby si všichni klepali na čelo. Někdy je těžké unést odlišnost, spravedlnost nebo pravdu, ale jde to, protože nemusím být závislý na tom, co si o mě ostatní myslí. Můžu naopak dělat věci, které považuju za užitečné a důležité a přitom se vykašlat na to, že to není zrovna v módě. Znamená to nezávislost na úsudku druhých, ale zároveň ho mohu přijmout a nemusím se proti němu za každou cenu postavit a vymezit.
Desatero je – jak řekl jeden významný český teolog – směrovkami ke svobodě. Já bych možná řekl – výstražnými tabulkami. Proto je až na výjimky formulováno negativně – jako zápor. Ještě krok a jsi v maléru. Ale nikoliv proto, že tě Pán Bůh potrestá. To ty sám si nabiješ kokos a budeš litovat. Proto si myslím, že dodržování Desatera nevytváří morálku – jak se někdy tvrdí. Ale upozorňuje na meze, za kterými se může člověk šeredně spálit, nebo ještě spíš - kde přijde o svou svobodu.
Já jsem Hospodin tvůj Bůh. Nebudeš míti bohů jiných přede mnou. To první přikázání dává všem ostatním důvod. Mnoho lidí uznává jakž takž platnost přikázání na tzv. druhé desce – i když s omezeními. Ale když škrtneme první přikázání, ztratí ta ostatní svůj důvod, motiv, proč bychom je měli respektovat. Ale hlavně když škrtneme Boha, škrtneme tím i odvahu a sílu, kterou k cestě svobody potřebujeme.
amen
