Výprava za zvonem

Začalo to jako domácí úkol. Náš Matouš měl do školy přinést zprávu o něčem „starém“. Navrhoval jsem proto, aby popisoval mě, svého starého ubohého otce. S úšklebkem opáčil, že myslel něco jako Černou věž, nebo jako je ten kamenný Samson na kašně na náměstí. Nepřijal ani návrh popisovat naše stařičké auto s tím, že taková šunka nikoho nezajímá. Trochu ho zaujaly hodiny po dědečkovi, ale zdálo se mu to moc obyčejné. A tak jsme probírali jednu věc po druhé. Přemýšlel jsem, jaké pamětihodnosti může nabídnout náš kostel kromě úžasných účastnic setkání Stříbrných lišek.

I když kostel, ve kterém bydlíme, není nejnovější, je přece jenom novorománský. Jak už název stavebního stylu napovídá, neslibuje příliš velkou možnost nějaké starobylosti.

V legraci jsem plácl, že bychom mohli vylézt do věže a popisovat zvon, který tam visí, načež se toho Matouš okamžitě chytl s tím, že zvon nad obývákem hned tak někdo nemá, že je to ohromný nápad a že tam vyleze jako Spiderman. Mě, který jsem vyrostl na Vinnetouovi a jsem proto spíše dítětem nezměrných stepí a plání, nepřišla vidina šplhání do nepřístupné věže až tak zábavná. Nicméně jsem souhlasil s neurčitou výhybkou, že dneska je na to už moc pozdě a uvidíme zítra nebo pozítří, čímž jsem skrytě myslel nikdy a že se na to zapomene.

V sobotu ráno už stála u hlavy mé postele dvoučlenná výprava Matouše a Ondřeje s tím, že kdy jako polezeme do té věže. Těžko jsem se vlekl do koupelny, zatímco kolem mě poskakovala dvojice nadšených Spidermanů, mávajících lany a cepíny a hlavně nadšenými výkřiky, jak ztečeme nedobytnou vížku našeho kostela. Ona to totiž není ani žádná pořádná věž. Jenom taková věžička, která trčí z půdy do střechy, a tudíž tam nevedou žádné schody, žebříky ani jiná záchytná zařízení.

Cestou na půdu jsme udělali ještě zastávku ve sklepě, kde jsme probudili balík horolezeckého lana pokojně tam odpočívající po letním táboře a taky postroj, který asi horozelecký není a vypadá jako poněkud odvážné trenýrky z bytelných popruhů, které jsou vepředu opatřeny okem a úctyhodně velkou karabinou.

Při kratší obhlídce půdy jsme objevili delší žebřík, což mě potěšilo, protože jsem už propadal zoufalství z toho, že budu muset na půdu tahat čtyřmetrové potvorné štafle až ze sklepa a točit se s nimi po schodech. Na druhou stranu žebřík vypadal, tak starobyle, že mě napadlo, abychom k popisu staré věci použili spíše jeho letité dřevo, které jistě pamatuje celé věky, než nějaký zvon. Ani tento úhybný manévr se však nesetkal s pochopením.

Po strastiplném přesunu žebříku, který udrolil kus komína, málem nás připravil o televizní signál a smetl překvapené kluky z dřevěné lávečky do prachu půdy, se mi konečně podařilo vmanévrovat tohoto vetchého žebřiččího stařečka do úzkého prostoru věžičky, který je velmi hustě obklopen různým zpevňovacím i okrasným trámovím.

S uspokojením jsem zaznamenal, že špička žebříku dosáhla až k improvizované podlážce v polovině věžičky. Další bylo tedy na Matoušovi. Nebylo ani pomyšlení, že bych po žebříku šplhal já, protože by z něj brzy zbyla jenom dvě dlouhá bidla. Náš lehkotonážní Matouš, který má cca 10 kg i s postelí si s ním však poradil hravě. Upnul jsem ho do postroje, který možná používají sběrači kokosů. Jednak pro zvýšení efektu a jednak pro chabou útěchu, že by to mohlo být bezpečnější.

Matouš se do útrob věžičky vyšplhal s rychlostí, kterou by mu mohli závidět i opičí bratři Hup a Hop. Několik polámaných příčlí pod jeho váhou ani nezapraskalo. Přehodil přes bytelný trámek horolezecké lano, karabinu si poctivě upnul na břiše a tak jsem měl jistotu, že kdyby tam někde zakopl, zamotá se navíc do horolezeckého lana a spadne docela určitě. Poněkud nervózně jsem vzhlížel do tmavých útrob věže, odkud se ozývalo funění a tlumené sakrování mého syna. Ondřej mezitím poskakoval dole po dřevěné lávce, škubal za provaz, za což málem vyfasoval pohlavek, chtěl lézt nahoru, objímat mě, pořád něco pokřikoval na Matouše, bombardoval mě desítkami dotazů a to všechno najednou.

Zatím nahoře, Matouš vybavený čelovkou, fotoaparátem a papírkem, kam si chtěl zapisovat objevné nápisy ukrývající se na zvonu, volal na mě, že je tam tma, že se tam nedá vylézt, že tam žádný zvon není a poté co si rozsvítil čelovku, popolezl po trámu a bingl se hlavou o zvon, začal volat, že jsou ty nápisy nějakou divnou řečí a že ta písmena ani nejsou písmena a že to nejde přečíst a že leze dolů. Odrážeje Ondrovy útoky a dotazy, volal jsem zase já nahoru, ať to zkusí alespoň vyfotit, že to spolu už nějak vyluštíme. A tak Matouš začal fotit a jednotlivé záblesky fotoaparátu prokládal nářky, že to nejde ani vyfotit a že je tam moc tma a že je to moc blízko anebo moc daleko. Poté, co jsem se mu pokusil vysvětlit, jak si má namáčknout spoušť, jsem pochopil, že je pozdě na fotografickou instruktáž a poradil mu, ať to nějak nafotí, že to pak zvětšíme v počítači a něco z toho určitě vyluštíme.

Když se zklamaný Spiderman svezl dolů po zpuchřelých šprušlích, požádal jsem ho, aby mi alespoň ukázal, co nafotil. On mi však s nevinným výrazem sdělil, že všechny snímky byly tak nepovedené, že  je nahoře pro jistotu rovnou smazal.

Už jsem se pomalu začal smiřovat s představou, že sám vyzkouším nosnost žebříku a loučit se životem, když tu se na půdě objevila má žena, která usoudila, že naše dobrodružná výprava trvá už podezřele dlouho a přišla se podívat, jestli všichni nevisíme někde na trámu.

O pár minut později už byla upnutá do sběračských trenýrek a houpala se na laně nějakých šest metrů nad podlahou. Na omluvu musím podotknout, že množství mé manželky je menší než malé a pod její vahou ani tentokrát žebřík neprotestoval. Mezi trámovím se propletla neméně obratně než Matouš a stejně jako ona rozezněla zvon do širokého okolí vlastní hlavou. Dokonce vícekrát. Její šťavnaté komentáře byly tak naštěstí přehlušeny milosrdným hlasem umíráčku.

Konečně nastal ten slavný okamžik a dozvíme se, jaká tajemství skýtá náš zvon. Naše napětí nebylo o nic menší než rozechvění Rychlých šípů, když se jim podařilo poprvé vyjmout ježka z klece. A už shora zněla první písmena. Tajemná atmosféra se ovšem poněkud narušila zjištěním, že nikdo s sebou nemá ani kousek papírku, aby si nápis poznamenal. Poslal jsem své hyperaktivní syny pro papírek někam dolů s doufáním, že pro něj nepůjdou až do papírnictví, i když to jejich nechápavé dotazy tak trochu naznačovaly. Navrhl jsem své ženě, že by mohla v nastalé chvíli volna zvon alespoň vyfotografovat. Napřed trochu protestovala jednak proti tomuto nápadu jednak proti instituci manželství jako takové, pak se ale přesto pokusila zvon vyfotit z jedné strany. K druhé straně se nemohla dostat ani po opakovaných pokusech. Přesto ale vůbec neocenila moje dobré rady, jakou šplhací techniku má v dané chvíli použít. Pokusil jsem se jí zvon naklonit pomocí lana pro zvoníky. Ani tuto moji aktivitu nebyla s to plně docenit. Po několika tupých úderech o rozhoupaný zvon však alespoň ustaly její komentáře. Nakonec se jí podařilo zvon obejít a dostat se tak i k nápisům na druhé straně. V tu chvíli zjistila, že je plná paměťová karta ve fotoaparátu. Nutno říci, že ani toto zjištění příliš nepřispělo k její duševní pohodě. Po několika marných pokusech fotoaparát vymazat a posléze rozkousat, sešplhala odevzdaně do základního tábora a spustila přístroj po laně dolů, kde jsem uvolnil místo pro několik snímků.

Přes všechny tyto potíže a ukrutná protivenství se nám nakonec podařilo nápisy na zvonu částečně přečíst a částečně rekonstruovat z amatérských fotografií učiněných místy i z pozice hlavou vismo dolů.

A tady je tajemství, které vydal náš zvon:

Z přední strany:

„Eine feste Burg

ist unser Gott!“

(„Eine feste Burg ist unser Gott!“)

Kampf- und Freidensglocke

překlad

Hrad pevný je náš Bůh. (Začátek Lutherovy písničky, která je i v našem z evangelickém zpěvníku v překladu Hrad přepevný jest Pán Bůh náš)

Zvon pro čas boje i pro čas míru

Ze zadní strany:

Gewidmet von Frau Winkler

Im Weltkrieg abgeliefert

Im Jahre 1928 neu gegossen

 překlad

věnováno paní Winklerovou

za světové války odvezen

v roce 1928 nově odlit

 

Na zvonu je také nečitelná značka zvonárny, kde byl zvon vyroben.

 

Jsem rád, že se nám podařilo poodhalit tajemství kostela, ve kterém žijeme, ale pro všechny rodiče mám dobrou radu. Až přijde vaše dítko s podobným úkolem na popis staré věci – zuby nehty se držte pendlovek po dědečkovi. Pokud potřebujete, rádi vám jedny zapůjčíme.