Vjezd do Jeruzaléma - 1. adventní neděle
Milé sestry a milí bratři,
dnes slavíme začátek adventu a možná si říkáte, ale proč čteme právě příběh Vjezd do Jeruzaléma? Příběh typický pro Velikonoce. Perikopa o Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma se během církevního roku skutečně může číst dvakrát, na květnou neděli a právě na začátek adventního času, tak to také četla již stará církev. Ráda bych vám pověděla, jak já sama jsem došla k tomu, proč tento příběh má své místo při přípravě na Vánoce. Byla jsem ještě malá a navštěvovala jsem nedělní školu, právě byl také adventní čas a my jsme si vyprávěli o narození Ježíše. Každý měl před sebou obrázek Betléma a paní učitelka se nás ptala, co vidíme na obrázku. Jedno dítě přes druhé vykřikovalo: Ježíše, jesličky, Marii a Josefa, ovečky a pastýře. To všechno bylo dobře, ale paní učitelka stále nebyla spokojena a ptala se dále: A co ještě vidíte? A já jsem to najednou viděla, uviděla jsem ten obrázek úplně jinak a se zděšením jsem odpověděla: „Já vidím kříž.“ A skutečně, nad Betlémem přímo nad jeslemi byl veliký kříž. V ten okamžik mi to došlo, už nad Betlémem visel v dáli kříž, už v té radostné události, při zrození naší záchrany, byl předznamenán kříž. Ježíšův příběh musíme číst a vnímat vcelku, paradoxně naše záchrana nevzešla jen z jeslí, ale musela projít křížem. Pak i my pochopíme, co to znamená radostně volat: Narodil se nám Spasitel! A stejně tak je i adventní čas, časem přípravy na Ježíšův příchod. Adventus totiž znamená příchod, přichází doba přípravy na Kristovo zrození, ale je to i doba, kdy si máme uvědomit také Kristův 2. příchod.
A právě dnešní příběh nám vypráví o tom, jak vlastně Bůh, Ježíš Kristus může přicházet. Ježíš přichází totiž úplně jinak, než jak si to jeho současníci představovali či přáli. Místo mocného krále a zachránce, který měl přijet na koni, vjíždí Ježíš do bran Jeruzaléma na oslu, jiní evangelisté uvádí dokonce oslátko. Představte si, že by například prezident místo v limuzíně přijel v oprýskané škodovce. Takový obraz musel provokovat, ale tato provokace není samoúčelná, má poukázat na něco podstatnějšího. Na to, jaký přijíždějící král vlastně je? Mnozí se taky mohli rozpomenout, že Ježíš tímto činem naplňuje proroctví, které jsme slyšeli v 1. čtení: Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu… A víme, že lidé skutečně jásali a hlaholili, očekávali svého krále a Zachránce. I když Ježíš přijíždí na oslu, přijímají ho jako vítěze. Přitom mě napadá, co bychom asi hlásali a hlaholili my? Jak my vlastně dokážeme vítat Boha, našeho Zachránce a jak o něm umíme či neumíme mluvit? V adventní době je to otázka pro křesťany velmi aktuální. Podívejme se i na oslátko, které nás má upozornit na starozákonní zaslíbení, které zaznívá v Jákobově požehnání nad svými syny. Na oslátku má přijet královský panovník, který má panovat nad Izraelem i národy. Ježíš suverénně posílá učedníky na místo, kde osla najdou. Učedníci pak skutečně na daném místě zvíře najdou a dovedou ho k Ježíši. V tomto případě se učedníci nebojí a nezdráhají plnit Ježíšovy příkazy a přání, nebojí se důvěřovat jeho hlasu a podle něj i jednat.
Ráda bych ještě jednou připomněla Ježíšův příchod a přípravu na něj. Znáte ten pocit, kdy k vám má přijít vítaný a milý host? Na takovou návštěvu se těšíme a řádně připravujeme, nechceme zůstat zahanbeni a tak připravujeme i maličkosti a detaily, které mohou hosta potěšit a celou atmosféru návštěvy zpříjemnit. Stejně tak bychom mohli chápat i adventní dobu, dobu přípravy na hosta nejvzácnějšího. A tyto přípravy by se neměly týkat jen našich domácností, ale především nás samotných. Mohlo by nám k tomu pomoci uvědomit si, kde vlastně chci, aby se opět zrodil Bůh? Kde toužím po naději? V rodině, v partnerství, přátelství, v práci, ve městě, kde bydlím, ve společenství, na kterém mi záleží, v situacích, kdy si připadám bezradný-á, v nemoci? To všechno jsou místa, kam můžu Ježíše Krista pozvat a připravit mu cestu. Ve všech těchto oblastech můžeme toužit po změně a je dobré pravidlo, že bychom měli jít po malých krůčkách, protože i těmi malými krůčky ujdeme kus cesty.
Příběh nám vypráví o tom, že Bůh přichází často úplně jinak a jinudy než bychom si přáli či čekali, a když se nad tím zamyslíme, může to pro nás být velmi nadějné. Král pokorný a tichý, který jde naproti každému člověku. Učí nás, jak na naší cestě dosáhnout proměny, učí nás nečekat, až se změní něco či někdo kolem nás, ale my sami a náš pohled na okolí. Učí nás novému pohledu a cestě, kterou možná musíme vyšlapat jako první, ale stojí za to. Buďme proto v těch našich přípravách dostatečně vnímaví, protože Boží volání a ťukání může být tiché a jemné a hlavně, nenechme toho našeho hosta stát přede dveřmi, protože bez něj by všechno to naše připravování bylo k ničemu.
Jeden z důrazů adventní doby je také výzva k bdělosti, protože neznáme čas, kdy nás náš host navštíví. Věříme, že Kristus přijde znova, ale kdy a jak přesně netušíme. Bdělost by nás měla učit střídmosti, abychom si uvědomili, co je v naších přípravách důležité, co v našem životě při setkání s Kristem obstojí. Stačí, abychom jen onemocněli a najednou všechny ty předůležité starosti a povinnosti blednou ve srovnání s hodnotami, které tvoří a nesou naše životy. Přála bych nám všem, abychom dobu příchodu prožili pokojně a radostně, s vědomím, že Kristův příchod není důvod k tomu, abychom se strachovali, že nás Pán přistihne nepřipravené, ale stejně jako jásající dav dokázali našeho Pána přivítat s pokorou a radostí.
Modlitba po kázání:
Ježíši Kriste, děkujeme, že k nám přicházíš. Děkujeme ti, že každému z nás jdeš naproti a chceš se s námi setkat. Kéž naše životy a slova k takovému setkávání stále směřují. Dej nám oči otevřené a srdce vnímavé, abychom tě pozvali, přijali a radovali se z Tvé přítomnosti. Amen
