Vítání jara na kostele
Každý rok chodíváme na Černou věž o prvním jarním dni, abychom viděli první jarní východ slunce. Podnik je to vražedný. Sraz pod věží je v 5:30 a k tomu ještě připočtěte ranní vstávání, cestu a pak neuvěřitelných 225 schodů na věž.
Pravdou je, že ten výhled stojí za to. Pokud tedy není pod mrakem jako v uplynulých pěti letech. Nebo nesněží. Nebo něco podobného. Jako například karanténa kvůli čínským breberkám. A tak, protože všichni sedíme doma, tak jsme se Vám to s naším Ondřejem rozhodli alespoň trochu vynahradit. Protože bydlíme v kostele a ten má také dost vysokou střechu.
Vstali jsme v pátek 20. března - tedy první jarní den už v 5:50. A vydali se na půdu, kam jsme předtím přistavili žebřík, který nemá zlámané příčky. (Vyzkoušeno obojí.)
Ondřej za komínem a já zbaběle u výlezového otvoru u našeho zbrusu nového úlu čekali jsme na ten okamžik.
Napřed se nedělo nic. Všude šero, ticho, tu a tam zazpíval pták a přeletěl holub, jen zdálky bylo slyšet šum probouzejícího se města.
Nakonec se ale něco objevilo skrytého za mohutným bukem v sousední zahradě
A za neuvěřitelně krátkou chvilku to už vypadalo takto
Ještě pohled od komína
Pohledy z kostela, jaké neznáte - kliknutím si je můžete zvětšit
Nakonec, po několika romantických chvilkách
Došlo i na tu snídani. A protože vy jste došli až sem, tak se jako bonus můžete potěšit videem, jak jsme to celé viděli.
