Třetí a poslední zpráva z tábora

V úterý přestalo pršet. Tato věta může připadat banální jenom tomu, kdo s námi na táboře nebyl. Naplno se rozjel tábornický život. Hry a soutěže se střídali s duchovním programem. V něm jsme procházeli Ježíšův příběh jakoby pozpátku - od Velikonoc, přes setkání s jeho mocnými činy, k jeho učení v Kázání na hoře a v podobenstvích. Pokračovali jsme tím, jak si vybíral své učedníky a pral se s pokušeními, která předcházela jeho veřejné vystoupení, až jsme nakonec skončili zvěstí Vánoc, ve kterých se Bůh setkal s tímto světem.

V novém období dostaly družiny i nový dlouhodobý úkol - postavit vor. Materiálu bylo všude dost, i když je pravda, že les jsme nakonec opouštěli poněkud prořídlý. Krisáci a Modří se rozhodli pro klasickou strohou, ale bytelnou vorovou konstrukci, která se osvědčovala už celá staletí. Cyrďáci s Pírky pojali celý projekt poněkud velkoryseji jako katamaran, jehož dominantní zázračnou vlastností bylo to, že ač byl celý ze dřeva, spuštěn na vodu se neomylně choval jako bytostná ponorka.

Neměli jsme čas se nudit. Bojovali jsme o vlajku, schovávali ovce, aby byly řádně ztracené (některé se nenašly dodnes). Sbírali jsme perly a pořádali olympiádu. Když to večer jen trochu šlo, seděli jsme společně u ohně, jak to na táborech bývá. Podnikli jsme celodenní výlet do Nové Cerekve, a když jsme cestou zpátky sotva pletli nohama, obsadili jsme úžasné moravečské koupaliště. Nechyběla ani kultura. Kromě našeho bohatýrského zpěvu, jehož následkem na Vysočině vyhynul poslední vlk, protože s hanbou uznal, že jeho vytí ve srovnání s naším neobstojí, jsme pořádali večerní kvízy a znalostní soutěže, při kterých se zavařil nejeden mozek. Dále jsme každý den hráli divadlo, ve kterém jsme se pokusili vyjádřit své pocity z dopoledních programů. Jedním z vrcholů kulturního života bylo i představení v zimním kině (byla tam zima jako v Rusku), kdy jsme promítali film Mistr zázraků. Aby toho nebylo málo předvedli jsme náhodným turistům pravou indiánskou folklórní svatbu, kdy si své ano znovu řekli David N. a Lenka N. (rozená B.) a jako bonus dostali kromě pravého utěrkového řízku i dobrodružnou plavbu na voru skrze smrtící proudy Valkounovského rybníka.

Zpráva o táboře by ovšem nebyla kompletní, kdybychom vynechali velké finále vorové regaty. Obě družstva vybrala v onen osudný den ty nejlepší, nejzdatnější, nejotužilejší a nejnejovatější posádky. Cyrďákovskopírkovské plavidlo přezdívané polonorka se nakonec nepotopilo. Dodnes se ptáme proč. Názory se dělí do dvou skupin. První tvrdí, že od poslední mokré zkoušky vyztužili jejich inženýři plavidlo tolika kládami, že se zkrátka nemohlo potopit už proto, že prostě dosedlo na dno a to, co jsme mohli vidět byla pouze část vyčnívající nad hladinu jako špička ledovce. Druhá skupina se opírá o zřejmý fakt, že těsně před závodem se kamsi záhadně vytratila značná část skupiny. Důvodně se tak domnívají, že ti to členové (vybavení dlouhými brčky) podlezli vor a skryti pod hladinou nesli nebohé plavidlo na svých širokých zádech. Fotodokumentace pak některé z nich zachytila, jak oslavují vítězství dokonce na jakýchsi kulatých gumových kruzích.

Tak či onak, nasazení bylo nesmírné. Cyrďáci s Pírky se opřeli do vesel, zatímco Modří Krisáci zvolili klasická bidla - tedy způsob zvaný „na šťouchanou". Jako naprosto nezaujatí pozorovatelé musíme přiznat, že Pírkocyrďáci byli bohužel rychlejší. Pravdou zůstává, že Modrokrysáci šťouchali svými bidly jako o život. Jejich nasazení a technice se nedalo nic vytknout. Snad až na jednu maličkost, že by příště mohli oba členové posádky zabírat stejným směrem. Ale znáte to - v zápalu boje není možné kontrolovat každou maličkost. Obě posádky nakonec našly své poselství uprostřed bažin a vyluštili příslušné šifry.

A to by bylo zhruba vše. Dohořel poslední táborák, byl sněden poslední dort za odměnu ve velké táborové hře, poslední ešus byl vypáčen z bláta a poslední zapomenutou ponožku odnesly veverky do svého doupěte, aby zahřívala pozdní vrh mláďat (snad to ve zdraví přežila) a to už se lidský had dal do pohybu směrem k nádraží. A aby nám to nebylo tolik líto, začalo opět pršet...