Letní pobyt pro děti, který letos pořádal náš sbor spolu s občanským sdružením TUDY, se konal v malebném údolí na Českomoravské Vysočině, u rybníka Valkounova, poblíž obce Moraveč. Poděkování patří evangelickému sboru v Moravči, který nám tento pozemek zapůjčil.

Setkání s tajemným názvem MUILEGNAVE začalo vlastně už v květnu a v červnu, kdy skupinky zdatných, svalnatých a opálených mužů vyrazily do nehostinné pustiny českomoravskovrchovinských hvozdů, aby z jejich lůna doslova vyrvaly místo k přežití. Osou tábora se stala dvojice životně důležitých center - jakási ohniska táborového života, která navíc přepokládala jistou interakci a čilý ruch - tedy kuchyně a latrína. Co se týče ubytování, původně jsme mysleli, že vybudujeme pětihvězdičkový hotel s letní terasou, vnitřním a vekovním vyhřívaným bazénem s umělými vlnami, saunou a apartmány s vlastní koupelnou obloženou kararským mramorem. Později jsme slevili na švýcarskou horskou chatu. Během dne jsme pak plány poopravili na prosté sruby po vzoru pionýrů amerického západu, ale nakonec se nám osvědčila strategie přežití odkoukaná od indiánského kmene Dakotů.

Díky pelhřimovské YMCE a českobudějovickým skautům, kteřím nám zapůjčili plachty, vyrostla nakonec ve valkounovském údolí malebná dakotská vesnice. Tak to alespoň tvrdošíjně opakovala příručka pro zálesáky ke stavbě tee-pee, neboť shodou okolností se na brigádě sešla parta indiánů, kteří viděli tee-pee leda na obrázku.

První skupinky budoucích obyvatel se začaly trousit sobotu velmi časně zrána, takřka za rozbřesku, aby tak tak stihly polední oběd. Natěšené táborníky přivítal milý déšť a milý oběd. Zatímco zbytky oběda rychle zmizely v žaludcích, velmi brzy se ukázalo, že déšť bude naším vytrvalým společníkem, kterého se hned tak nezbavíme.

Neděli jsme začali v nedalekém moravečském kostele. Tématem bohoslužeb byl příběh o učednících na cestě do Emauz. Pohled z okna však napovídal, že jsme měli spíše zvolit příběh o praotci Noem a urychleně začít stavět archu. Zajímavým úkazem však bylo, že táborníkům nevzaly dobrou náladu ani všudy přítomné pláštěnky, gumáky, deštníky a tu a tam se vyskytující lavor nad hlavou.

Po krátkém studeném a mokrém obědě jsme zvolili raději střechu nad hlavou. Tou střechou bylo pelhřimovské muzeum rekordů a kuriozit, přičemž se účastníkům nepochopitelně líbil zejména obří deštník a pláštěnka obra Koloděje.

Pokračování příště

Odkaz na výběr fotek je zde

Pokud byste se chtěli pokochat fotografiemi v plném rozlišení, v plném počtu a plně si je vychutnat, pak klikněte zde