O štěstí a křesťanech - kázání Waltra Matláška

Čtení: Kol. 3,12 – 17

Text: Řím. 12,12

Drazí bratři a milé sestry,

Jak se máte? Jak vlastně žijete. Kde to jsme? A kam jdeme? Jaké je to naše prostředí pro život. Záměrně jsem použil označení prostředí pro život a ne životní prostředí, protože není vše jen ekologie co se prostředí týče. Pracujeme a vyděláváme peníze. Jedni méně a tak se ve volném čase věnují závidění těm, kteří mají více. Druzí pracují více a více vydělávají, ale nezbývá jim volný čas ani pro vlastní rodinu a ve spěchu a stresu závidí těm co mají volného času dost. Jedni chodí pěšky nebo jezdí na kole. Druzí jezdí denně autem. Když se vrátíte domů večer z práce často dlouho hledáme místo k zaparkování. Naše děti trpí alergiemi, astmatem, dyslexií, dysgrafií, jsou hyperkinetické a ve škole pro to nemá žádný učitel pochopení. Při vybalování nákupu doma zjistíme, že rajčata jsou zase plesnivá a šunka téměř zelená a to jen proto, že jsme se špatně podívali. Zkrátka při nákupech musíme být pořád ve střehu. Zkoumáme nejrůznější faktury zda nás někdo neokradl. Bojíme se rakoviny už od ranného věku. Pijeme vodu raději balenou než z vodovodu. V práci si dáváme pozor na jazyk abychom o ní nepřišli. Vyhýbáme se v parku bezdomovcům abychom nemuseli řešit jestli jim mám dát pár drobásků nebo je ignorovat. Zabíjíme se navzájem na silnicích, hážeme kamením po policistech a ze všeho nejvíce – všemu rozumíme. To je pro nás velice typické. Každý z nás je připraven se pohotově ke všemu vyjádřit. Na všechno máme svůj názor a to velice fundovaný. Omlouvám se bratři a sestry za tento výčet. Přišli jste si vyslechnout Boží vzkaz pro Vás a já Vám zde líčím každodenní hrůzy. Jenže takhle nějak vypadá naše prostředí. Prostředí pro život. Vládnou nám Ti, kteří nám už vytrvale léta lžou, problém kůrovce na Šumavě řeší ekologičtí aktivisté z Prahy, Plzně, Budějovic jen ne Šumavané. Problém rasové snášenlivosti na sídlišti Máj řeší hlavně Ti, kteří s Romy vůbec nebydlí. Vybudovali jsme si svět plný zmatků, přetvářky, pokrytectví, lží, závisti a nemravnosti. Nepomůže nám mýt si v neděli ve shromáždění ruce. Naopak jsme to my, kteří neseme největší odpovědnost ne za tento stav, ale za jeho narušení. Civilizace konzumu si vytvořila betonový bunkr a je na nás na těch, kteří byli z Boží milosti vybavení poznáním směřování Božích cest, abychom jej narušili. Každý kousek, který se udrolí je úspěch.  

         Ať už žil člověk v jakémkoliv prostředí, vždy usiloval o jediné – být šťastný. Ale co to znamená pro následovníka Krista, pro křesťana. Apoštol Pavel napsal v listu Římanům – z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí. Radost v životě je hnací silou, když má člověk radost tak by si troufnul na všechno. Tady je ale velké nebezpečí vzplanutí radosti – citové pohnutí. To nebezpečí tkví v tom, že citové vzplanutí není pevné nemohu se na něj spolehnout. Apoštol zde mluví o vnitřní radosti o té radosti, která je postavena na naději. Zdrojem křesťanské radosti je naděje. Naděje, že nic není náhoda, že vše v našem životě má svůj smysl. Že i hrůzně vyhlížející prostředí k životu nemůže uhasit oheň víry. Je to naděje, že tak jako Kristus i my jednou vstaneme z mrtvých. Přejdeme ze smrti do života. Naděje že i za mé hříchy Kristus zemřel a že i mne provází mým životem. V soužení buďte trpěliví – co považujeme za soužení? Soužení je něco co jsme neočekávali co neladí s naší představou o životě. Prožíváme-li soužení nevidíme smysl toho co prožíváme. Nerozumíme tomu co nás potkalo. Ale všeliká věc má svůj čas. Proto je nutná trpělivost. Jedině trpělivost v soužení nás přivede k porozumění proč se děje to co se děje. Když jsme poprvé zjistili, že Hanička je postižená neuměl jsem si to vysvětlit a vlastně to docela neumím vysvětlit ani dnes, ale vím, že to má svůj smysl a jediné co mi v této situaci pomůže je trpělivě věřit Bohu ve smysluplnost jeho konání. Trpělivost je vlastně také nadějí a to nadějí že jednou snad pochopím. Dnes mi zbývá jen věřit. Soužení nás tedy vede k důvěře Bohu. Trpělivý důvěřuje Bohu. Co by za to jiný dal. Naše postižené dítě je jakýmsi katalyzátorem naší víry. A tak se zdá, že smysl existence soužení je zřejmý. V modlitbách vytrvalý – modlitebný život je nenahraditelný. Modlitba jako dialog člověka s Bohem se nedá ničím nahradit. Chcete li s někým být musíte s ním mluvit. Chcete-li porozumět Bohu mluvte s ním. Že se vám často zdá, že Bůh mlčí a neodpovídá? A co když je člověk hluchý a neslyší. Žádná modlitba nezůstane bez odezvy jen si dopředu nesmíme připravovat odpověď jakou od Boha očekáváme. Proč spojil apoštol Pavel s modlitbou právě vytrvalost. Myslím si,že jedním z důvodů není Boží nedoslýchavost, ale pokrytectví lidí. Za co se to modlím – myslím to skutečně vážně, jak moc mi jde o to. Kraličtí použili výraz v modlitbách ustaviční dalo by se také říct nepřetržitě. Je třeba si uvědomit, že celý náš život veškeré konání je modlitbou. Je dialogem s Bohem, kde mu zcela jasně říkáme na čem nám skutečně záleží. Ty okamžiky, které si pro modlitbu vyhradíme jsou proto abychom se zastavili uvědomili si svojí i Boží přítomnost a utřídili si myšlenky a hodnoty.  V dialogu s Bohem by měl člověk vytrvat i když se věci nevyvíjí tak jak si představoval i když má pocit, že se mu vytratila ze života radost. Přijdou chvíle kdy se vytrácí naděje ale modlitba ji přivede zpět. Jen je potřeba být trpělivý. Radost trpělivost a vytrvalost k sobě neoddělitelně patří stejně jako naděje soužení a modlitba.

         Bratři a sestry žijeme v dobách nepříliš veselých a přesto nám zůstává radost, žijeme v dobách politické beznaděje a přesto nám zůstává naděje. V dobách ekonomického konzumu a přesto máme svá soužení, v dobách kdy všechno chceme hned nejlépe on-line a přesto dokážeme být trpěliví. V dobách úpadku křesťanství ale přesto v modlitbách v době unavené ale přesto vytrvalí. Je to naše šance, náš úděl a náš úkol. Nesme Kristovu lásku mezi naše bližní, sousedy a kolegy a nebojme se, že to nezvládneme. Nepohrdejme sebemenším skutkem, slovem nebo záchvěvem lásky. Vše je potřeba a vše má smysl. Čím větší je tma, tím více je vidět sebemenší světlo. Nenechme se unášet veřejným míněním. Je na nás abychom veřejné mínění měnili. Nemusíme se ničeho obávat neboť naše motivy jsou víra, naděje a láska. Ukažme těm kolem nás, že být křesťanem znamená být šťastným i za temných okolností. A proto se z naděje radujme, v soužení buďme trpěliví a v modlitbách vytrvalí. AMEN