Kázání na Velký pátek a na neděli Vzkříšení
Velký pátek
1. čtení Mt 27,1-9
Text+kázání Mt 27,33-54
Jaká je hodnota lidského života? Hned nás napadne, že nejspíš velká, nezměrná, nevyčíslitelná. Že se snad ani nedá stanovit. Zvláště když myslíme na ty, které milujeme, když také myslíme na svůj život.
Ale jsou i jiné odpovědi. Třeba pro Jidáše z dnešního čtení měl život jeho přítele hodnotu třiceti stříbrných.
A pak - cena života se liší, ať chceme nebo nechceme. Jinou cenu má člověk umírající hlady v Somálsku, který nemá pro ostatní ani cenu pár korun na denní dávku jídla. Téměř žádnou cenu nemá život lidí pro atentátníka na skůtru ve Francii.
Ač se tomu možná bráníme, hodnota člověka se liší. Někde člověk může být zabit z malicherných příčin, pro bezvýznamnou maličkost a někde lékaři vynakládají ohromné částky na záchranu života jiného.
Nemusíme se však ani příliš rozhlížet po světě. Vždyť i my rozlišujeme, stanovujeme cenu, hodnotu člověka. Podle různých kritérií.
Například podle peněz. Kdo má pro nás větší cenu? Úspěšný bohatý podnikatel nebo bezdomovec. Kdo z nich se snadněji domůže třeba spravedlnosti u soudu? Kolikrát jsme si povzdechli, že peníze jsou dnes všemocné a kdo je má, může si dovolit vše i na úkor druhého člověka. Peníze hrají roli mezi spolupracovníky, sousedy. Už mezi dětmi to hraje roli. Kdo má úspěšné rodiče, kdo je bohatý - ten je ceněn. Má v očích spolužáků větší hodnotu, každý mu nabízí své přátelství. Ovšem ani my dospělí v tom nebýváme jiní.
Pokud bychom chtěli stanovit trochu ušlechtilejší kritérium - pak mluvíme o hodnotě toho, co jsme vykonali. O díle, které po nás zůstává. Posuzujeme člověka a jeho cenu podle přínosu pro společnost, tedy vlastně podle míry a kvality výkonu. Dokonce jsme si na to vynalezli v poslední době slovo - nepřizpůsobivý - tedy rozuměj: ten, který nijak nepřispívá k hodnotám společnosti.
Jiný zase posuzuje hodnotu člověka podle přátel či rodiny - postarat se o svou rodinu, to má stále svou cenu.
Zkrátka měřítek je mnoho. Ale jedno mají společné - každý z nás totiž chce podle nějakého toho měřítka uspět. Mít hodnotu. Vždyť kdo by chtěl být bezcenný. Každý svým způsobem usilujeme o to obstát. Třeba ve společnosti, aby si na nás druzí neukazovali prstem. Nebo před sebou samým, podle pomyslného žebříčku, který jsme si stanovili. Nikdo nechce být poslední, dole. Chceme obstát před druhými lidmi. Zejména před druhými lidmi.
Martin Luther kdysi řekl, že „hledá, jak si získati milostivého Boha." Jedna současná německá farářka mu však oponovala, že lidé dnes už nehledají jak získat milostivého Boha, ale jak si získat milostivého člověka." Tedy jak dojít k tomu, aby mě lidé akceptovali, měli rádi. Jak často jsme závislí na tom, co si o nás druzí myslí. Vždyť každý potřebuje, aby ho měl někdo rád. Aby nás někdo přijímal. Aby náš život měl pro někoho cenu.
Ale možná mi řeknete: No a co? Je to nějaký hřích? Je to chyba, když člověk hledá svou hodnotu v očích druhého?
Moje odpověď: ne, hřích ne - alespoň v tom smyslu, co hříchem dnes rozumíme, ale je to základ naší nesvobody. Závislosti. Láska, pomocí které si vykupujeme od druhého vlastní hodnotu není skutečná láska ale obchod. Člověk, který si pořád není vědom své vlastní hodnoty a ceny, stále se snaží jí získat - ten propadá pocitu viny - za svůj život, za nezdařené vztahy, za své nesplněné sny.
Co potom v případě, že se o své hodnotě nemůžeme přesvědčit? Co v případě, že nevyhovujeme představám lidí kolem sebe? Ba co hůř, co když nevyhovujeme svým vlastním náročným měřítkům?
Pojďme však ještě hlouběji: jsou ta měřítka, podle kterých posuzujeme svou hodnotu, hodnotu lidského života nastavena správně? Mluvili jsme o penězích - ale je život bohatého člověka skutečně cennější? Mluvili jsme o úspěchu - ale co s člověkem, který třeba kvůli své fyzickému nebo duševnímu handicapu nemůže být úspěšný. Nehledě na to, že neúspěšní můžeme být i zcela zdraví. Je člověk bez práce třeba méně hodnotný než ti, kteří práci mají? A mají menší hodnotu bezdětní oproti těm s dětmi? Máme třeba my, kteří jsme se narodili v této zemi větší hodnotu než ti, kteří sem uprchli z tíživé situace tam u nich?
To, co člověka sráží v podobných situacích je vědomí viny, ať už má skutečný základ nebo ne. Pocit méněcennosti, vědomí menší ceny než mají ti úspěšnější, bohatší, ti, kteří se lépe uměli narodit, zkrátka ti šťastnější. Ruku v ruce s tímto pocitem pak jde pocit viny za své selhání. Nebo závist, izolace, neschopnost lásky nebo dokonce sebedestrukce.
Jenže i když si to uvědomíme, je z toho nějaká cesta ven? Lidé před dvěma tisíci lety lačně naslouchali jednomu rabimu, který jim trpělivě opakoval - vaše hodnota není v tom kolik máte peněz. Váš život - to není to, co sníte a vypijete. Nemáte hodnotu podle toho v jaké žijete čtvrti a jestli jezdíte kočárem nebo chodíte pěšky. A vaše cena není odvislá dokonce ani od toho, kolik po sobě necháte práce nebo dětí.
Vaše cena spočívá v Bohu, v milosrdném a milostivém Bohu. To v jeho očích máte skutečnou hodnotu a cenu. A tak už se nevymlouvejte na nespravedlivý svět ani se netrapte svou vinou. Tohoto Boha si nemusíte získávat pomocí obřadů a obětí. Na jeho lásce nic nezmění ani krachy ve vašem životě. Jeho láska je bezpodmínečná, jedinečná a dokonalá. Láska, o kterou se můžete opřít ve chvíli zoufalství a která je k vám trpělivá dokonce i ve vaší pýše.
Mnoha lidem se taková slova dobře poslouchala. Byla tolik jiná než slova ostatních učitelů, kteří chtěli život vtěsnat do příkazů smíš a nesmíš.
Ale pro mnoho lidí to byla pořád jen slova. Takový že je Bůh? To těžko. Pořád bude záležet na tom, co člověk dokáže a jak se umí v životě ohánět. Snadno se ti to řekne, ale nech nás sáhnout na takového Boha. A jiní ustrašeně říkali - slova nás naší viny nezbaví. Čím se zaručíš, že to všechno je pravda? Miluje nás Bůh opravdu tolik?
A tak ten rabín jménem Ježíš přijímal k sobě ty nejchudší a nejubožejší a všelijak nepřizpůsobivé. A stoloval s těmi, které už společnost odepsala. A podával ruku všem, kdo prosili o jeho pomoc. Jeho hosty byli lidé, kteří se minuli svým životem. Ale ani to všechno nestačilo.
Proto se vydal do Jeruzaléma. Přestože věděl, že je to nebezpečné. Nechtěl zůstat stranou všeho dění. Odešel do Jeruzaléma, aby ukázal, že zvěst o Bohu, pro kterého máme cenu, platí pro všechny. Že s ní není možné zůstat v ústraní. V rodné Galileji. Nevyhnul se konfliktu, protože věděl, že jenom v jeho řešení vyjde pravda skutečně najevo.
V Jeruzalémě nepobyl dlouho. Zrada mezi vlastními lidmi, zatčení, krátký proces a poprava. Tak skončil Ježíš.
Neúspěch? Nikoliv, protože to udělal pro ty, které miloval. Pro nás, které tolik miluje. On nezapřel svojí lásku k nám. Nevyhnul se ani smrti, když jí měl dokázat. Prolomil kruh vzájemného obviňování a nepřátelství. Na nenávist svých vrahů neodpověděl nenávistí, ale odpuštěním.
Někdy my křesťané říkáme, že Ježíš přišel na svět, aby za nás zemřel a svou smrtí usmířil Boha. To jistě nesouhlasí. Ježíš přišel, aby hlásal zvěst o milosrdném Bohu, který nás miluje, který nám svou láskou dává nesmírnou hodnotu a cenu, tak abychom se už nikdy nemuseli poměřovat s ničím a nikým jiným.
Proč tedy musel Ježíš zemřít? To kvůli nám. Na znamení. Abychom pochopili, že tato láska je skutečná a Bůh je ochoten pro ni i zemřít.
Mám tě rád, že bych za tebe položil i svůj život - to pro nás mohou být jen slova. Ale Ježíš neříká bych. Říká - máš pro mě větší hodnotu než pro mě měl můj život. Abys to pochopil, abys to přijal - proto jsem musel zemřít. Má smrt - to je záruka mé lásky. Kříž to je znamení lásky na rozdíl od všech slov konkrétní a hmatatelné.
Už se proto neboj. Neposuzuj se ani se neodsuzuj. Polož svůj život na pevný základ. Získej sílu z vědomí, že tvoje hodnota je jednou provždy daná. Cena za tebe byla zaplacená. Cena tvého života je tak vysoká jako cena života Božího Syna.
A tak když stojíme na tomto základu, když se necháme vyléčit tímto vědomím ze vší méněcennosti a sebeobviňování - pak můžeme být svobodní - ke skutečnému odpouštění, které se nebojí že něco ztratí. Ke skutečné tvůrčí práci bez biče výkonu. Ke skutečné lásce, která si nechce nic zasloužit ani dokázat.
Vzpomeňme si na tento den vždy, když se nám bude zdát, že náš život nemá cenu. amen
Neděle vzkříšení
1. čtení Mk 16
Text+kázání J 11,25
Kristus byl vzkříšen. Tato věta se rychle rozletěla mezi učedníky. Nazývali jí evangeliem - tedy dobrou zprávou. Christos anesten, christos voskres - zní dodnes jako velikonoční pozdrav mezi pravoslavnými křesťany. Vzkříšení je impuls, který zformoval ze zklamaných a skleslých učedníků církev. Pochopitelně - vždyť je to zvěst o naději, která je silnější než smrt.
Vzkříšení je vítězství života nad smrtí. A je to myšlenka, o které lidé přemýšleli snad odjakživa. Objevuje se v literatuře přinejmenším od dob Gilgameše, ve filosofii. Jejím odrazem může být náboženství a to nejenom křesťanské. Ale nakonec tu touhu po zachování života najdeme i v poněkud pokleslé podobě v dnešní posedlosti zdravím a v kultu mládí. V touze po pokračování života někteří berou dokonce zážitky těch, kdo přežili klinickou smrt jako svědectví o vzkříšení. Ale týká se to i nás, týká se to každého člověka, protože každý z nás hledá nějakou odpověď na otázku - k čemu je život, který končí smrtí.
Když však procházíme velikonoční příběh, zjistíme, že to není tak jednoduché. Totiž v celém tom dění kdekdo projevil velmi silnou touhu po zachování a prodloužení života. Jenže právě tato touha měla za následek Ježíšovo utrpení a smrt.
Velekněží a zákoníci - ti chtěli zachovat svou tradici, chrám a národ. Proto vydali na smrt Ježíše - rušitele jejich domnělého pořádku.
Učedníci si chtěli zachránit kůži - proto svého mistra raději opustili a zapřeli.
Pilát chtěl zachovat klid - a proto svolil k justiční vraždě.
A zástup, ti kteří na nádvoří jeho paláce křičí „Ukřižuj!" zvolili snazší možnost poslouchat slepě své vůdce, místo aby sami přemýšleli - a tak vydali na smrt nevinného.
Tedy - téhle obecné touze po pokračování dosavadního života vzkříšení za pravdu rozhodně nedává. Naopak - odhaluje ji jako prohru a vinu.
A pak, když čteme ta zvláštní svědectví o setkání se vzkříšeným, napadne nás, že Ježíšovo zmrtvýchvstání není nějakým zázračným pokračováním jeho pozemské dráhy, pouhým návratem k tomu, co bylo dřív.
Tomu , kdo je čte pozorně, nemůže ujít jedna zvláštní věc: pokud mají jeho nejbližší vzkříšeného Ježíše před očima jenom jako osobu, nikdo jej nepoznává. Ačkoli s ním chodili několik let a neviděli se jenom necelý víkend. Teprve, když začne jednat, teprve, když se znovu děje to, co s ním předtím prožívali - když vzdává díky, láme chléb a rozdává, když se nečekaně mění marný rybolov v překvapivé obdarování, když navzdory veškeré minulosti je Marie Magdaléna oslovena jako člověk... v tu chvíli v něm poznávají živého Ježíše. Zmrtvýchvstání není jen šťastným koncem Ježíšova osobního příběhu, ale především nadějí pro jeho způsob existence, potvrzením toho, že Boha v lidském životě nemůže ani smrt zlikvidovat.
Nebo si povšimněme, jakým způsobem vzkříšeného Ježíše evangelisté popisují. Jednou se objevuje a mizí jako duch, jindy je zase žádá o jídlo, aby je vyvedl z domnění, že mají co činit s duchem; jednou je vybízí, aby se jej dotkli, jindy to naopak Marii z Magdaly jednoznačně zapovídá. Máme si uvědomit, že při zmrtvýchvstání máme co dělat s něčím jiným než s obživnutím mrtvoly nebo naopak posmrtným duchařením.
A do třetice - vidíme, že učedníci reagují na setkání se vzkříšeným - strachem. Co říká Ježíš sám nebo boží poslové u prázdného hrobu? Neděste se!, Nebojte se. Pokoj vám. Učedníci se báli. Není to jen šťastné setkání s tím, který už poznal jaké to je na onom světě. Je to zjevení s Ukřižovaným, které otřese celým naším životem.
O co jde při vzkříšení vystihuje mistrná zkratka, když Ježíš v Janově evangeliu říká: Já jsem vzkříšení i život.
Ano vzkříšení vyzdvihuje a potvrzuje život, který překonává hranice smrti. Ale ne každý, ne ledajaký život - jen život po způsobu Krista. Život v pokoře. Život, který na sebe vzal omezení - z lásky k lidem a v poslušnosti k Bohu. Život, který se sám sebe vzdal.
Naději, kterou vzkříšení představuje, nelze oddělovat od kristovského života. Je to v prvé řadě naděje pro toho, kdo si chce tak jako Ježíš život komplikovat pravdou, láskou, spravedlností a odpuštěním, kdo se nevzdává pout k druhým lidem ani ve chvíli, kdy jej omezují, kdy představují trápení, kdy je vyžadována oběť .
Vůbec tedy nejde jenom o nějaké pokračování, prodloužení života. Ale o to, čím bude život naplněn. Vzkříšení dosvědčuje možnost, reálnost a také nadějnost pro určitou, pro konkrétní životní cestu. Ale paradoxně je to způsob života, který sám na sobě nelpí, který se vydává a rozdává pro druhé, který sám sebe nechce zachránit, zachovat za každou cenu, prodloužit se. Právě takový život má naději.
Není to snadné pochopit a ještě těžší je to přijmout. Vzkříšení však v sobě obsahuje i tuto výzvu. Ježíš se nesetkává s učedníky jen proto, aby je zbavil strachu. Aby jim potřásl rukou a řekl: Dobře to dopadlo chlapci, sejdeme se v nebi. V Janově evangeliu to říká zmrtvýchvstalý Ježíš výslovně: „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás."
S trochou nadsázky bychom mohli říct, že vzkříšení je teď na nás. Tedy, že závisí na tom, zda chceme přijmout způsob Ježíšova života do svých vztahů, svého rozhodování, zda chceme žít jeho stylem. Vzdát se našeho života pro Krista, jako on se vzdal svého života pro nás.
Chceme-li, přijmeme-li - pak je ovšem i pro nás vzkříšení nadějí. Nadějí, že dobré věci neskončí a nezkrachují ani na závisti ani na slabosti ani na ničem podobném co je jen jiné pojmenování pro smrt. Ježíš je vzkříšení - pokud to přijmeme, není to naděje jen pro konec našeho života. Je to naděje pro život celý. Máme šanci vstát z hrobu vší prázdnoty, strachu, bolesti. Už nás nemůžou zahubit naše viny. Můžeme být už dnes vzkříšeni z marného a neužitečného života, který stále hledá své naplnění a smysl. Mohou vstát z mrtvých i naše vztahy, které umírají na neschopnost skutečné lásky, obětavosti a odpuštění. Můžeme být vysvobozeni z hrobu závisti, pomsty, povrchnosti.
Kristus byl vzkříšen. Právě on a jen on. Vezměme si tu větu domů, abychom o ní přemýšleli. Abychom přijali, že On může být vzkříšením i pro nás. amen
