kázání k 1. adventní neděli - připravujte cestu Páně

1. čtení L 14, 16- 21

Ježíš mu řekl: "Jeden člověk chystal velikou večeři a pozval mnoho lidí. Když měla hostina začít, poslal svého služebníka, aby řekl pozvaným: `Pojďte, vše už je připraveno.´ A začali se jeden jako druhý vymlouvat.  První mu řekl: `Koupil jsem pole a musím se jít na ně podívat. Prosím tě, přijmi mou omluvu.´  Druhý řekl: `Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, přijmi mou omluvu!´ Další řekl: `Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.´ Služebník se vrátil a oznámil to svému pánu. Tu se pán domu rozhněval a řekl svému služebníku: `Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé.´

Text kázání L 3,3-6

I začal Jan procházet celé okolí Jordánu a kázal: "Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpouštění hříchů",  jak je psáno v knize slov proroka Izaiáše: `Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné; a každý tvor uzří spasení Boží.´

Milí bratři, milé sestry,

dnes je první adventní neděle, začátek církevního roku, čas příprav na příchod Krista.

K těm přípravám nás vyzývá Jan Křtitel. Prorok, který předcházel Ježíše. Jeho kázání se tak rok co rok má číst v adventu. Konkrétně jde o druhou adventní neděli, ale to je detail.

Janovy výzvy by potěšily mnohé majitele stavebních firem. Zasypat propasti, vybagrovat pahorky, napřímit zatáčky, srovnat hrbolatý povrch. Zní to jako stavba dálnice. Nebo jako velmi provokativní popis římské cesty. Provokativní proto, že takové silnice budovala po celém středomoří římská armáda. Až nakonec po nich připochodovala do Izraele a většinu ho obsadila.

Každý rok se tedy Janova slova připomínají jako výzva nám křesťanům. Abychom vytáhli tu těžkou stavební techniku a provětrali svůj život. Připravili cestu Páně. A my faráři vymýšlíme skvělé, nebo někdy méně zdařilé metafory, co že to vlastně máme dělat. Jakože zasypat krátery naší nenávisti, odtěžit pahorky a hory naší pýchy, zkrátka napřímit cestu, po které pak pozveme Krista do svého srdce a od svého života. Snažte se, pracujte na sobě. Něco se sebou udělejte.

Kdyby tady dnes Jan Křitel byl, asi bych ho pozval na posezení u kávy a čaje, které bude mimochodem ode dneška zrušené, a řekl bych mu. Promiň Jane, ale letos fakt ne.

Já vím, že jsou to úctyhodné výzvy. Že už prorok Izaiáš takhle burcoval Izraelce. A vůbec tím nechci říct, že snad nemáme důvod k pokání, nebo že bych si dokonce nepřál, aby k nám letos v adventu nedorazil Kristus.

Jde mi jen o to, že už to nedáváme. Jsme všichni nadoraz. Máme toho dost. Nezvládneme už další břemena. Další výzvy. Další nároky.

Někteří z nás jsou nadoraz více, někteří méně. Ti, kteří pracují v nemocnicích jsou nadoraz neskutečně. Taky jsme rozhádaní, rozhořčení, rozdělení na ty, kteří rozumí a kteří rozumět nechtějí. Zavalení starostmi o své blízké, rozhození různým chaosem toho, jak se všechno mění. Nesmírně unaveni tím, že se to celé opakuje a v tuhle chvíli je už vlastně jedno, kdo měl pravdu, kdo to říkal. A k tomu tahanice o vládu, energetická krize a benzín stojí už 37 korun. Jo a taky potyčky na hranicích s Běloruskem. Výhled z toho celkem žádný a z Afriky na nás dělá bububu zase nějaká další mutace. Je to jen tak namátkou, asi byste každý dokázal na tuto pěknou hromádku ještě něco přihodit. 

Možná se vás to netýká. Jste v pohodě, všechno se daří a hýříte optimismem. V tom případě se omlouvám.

Možná si teď říkáte, že to do kostela nepatří. Ale to si zase já myslím že ano. Že bohoslužby tu nejsou od toho, abychom všechno to harampádí – ať už psychické nebo fyzické – které se nás přichytilo jako koule na noze – odložili někde přede dveřmi. Pak si tady vykládali o tom, jak nás Pán Bůh miluje, a nakonec si to cestou zpátky zase všechno odnesli s sebou domů.

Myslím si totiž že Bohu to není jedno. Že ho zajímáme. Že mu záleží na břemenech, která s sebou vláčíme. A že jedna z důležitých věcí víry je, že smíme to všechno přinést s sebou. Složit to u jeho nohou. Předložit v modlitbě s prosbou o pomoc a o radu. Očekávat řešení. Posilu.

A někdy je to tak, že Bůh dal dohromady nás. Jednoho věnoval druhému, abychom si naslouchali, pomáhali, nesli svá břemena navzájem.

Znovu říkám – i já si přeju, aby k nám přišel Mesiáš. I letos. Jenom možná nerozumím tomu, co Jan říká. Proč vlastně máme zasypávat silnice a připravovat hladké povrchy? Přiletí snad Ježíš soukromým tryskáčem a potřebuje dlouhou přistávací dráhu? Hrozí snad, že by urazil kolo na svém novém SUV? Nemyslím si, že by to byl jeho styl. Většinou totiž chodí pěšky. Nebo na oslátku.

Proto myslím, že pro něj nejsou žádné propasti tak hluboké, aby se k nám nedostal. Ani propasti našeho zoufalství a beznaděje. Ani propast našeho vyčerpání a nedostatku víry. Myslím si, že umí překonat i ty nejvyšší hory, aby nás našel. Tak jako pastýř, který nelituje času a námahy, aby se vydal za ovcí, která zabloudila a neumí se vrátit. Že si je vědom zákrutů našich životů a je si vědom i toho, že si nezasloužíme jeho přítomnost. Že je zvyklý na drsné zacházení, neporozumění a dokonce nenávist, ale nic z toho mu nezabrání, aby přišel. Tohle je pro mě advent.

Uvěřit tomu, že Bůh tady s námi je. Že přichází i navzdory tomu, že v našem životě jsou ty pahorky a propasti a leccos pokrouceného a leccos drsného. Přichází i když tu cestu neumíme nebo nezvládáme připravit. Přichází přesto, že už tomu někdy máme problém uvěřit. I navzdory tomu, že už to nedáváme. Navzdory tomu, co se s námi i kolem nás děje.

Advent mi připomněl ten příběhu o pozvaných, který jsme četli na začátku. Všichni ti hosté měli povinnosti. Ale ten pán je zval je zval k hostině. Chtěl s nimi posedět, sdílet jejich příběhy, obavy i radost. Chtěl je nasytit. Nechtěl, aby se připravovali, aby se snažili, aby si k tomu, co musí, nakládali ještě další břemena.

Takové pozvání platí i pro nás dnes. U stolu, kde se můžeme sejít. U stolu, ke kterému nás zve Kristus. Ne k povinnosti, k tomu, co musíme o adventu ještě zvládnout, ale k naději, že přichází ten, kterému na nás záleží. A my ho můžeme prosit o pomoc.

Možná že to je ten rozdíl mezi Janem a Ježíšem. Proto byl Mesiášem Ježíš a nikoliv Jan. Vždyť nakonec způsob Ježíšova života byl překvapením i pro Jana.

Ale možná je to ještě jinak. Že totiž těmi našimi propastmi a pahorky jsou ve skutečnosti naše vlastní představy o tom, co musíme zvládnout. To, o čem jsme přesvědčeni že potřebujeme. Těmi propastmi jsou naše představy o životě a jeho zajištění, jako pasti, do kterých upadáme. Že těmi pahorky, které nám brání ve výhledu jsou naše vlastní očekávání, naše vlastních plány.

Pak to znamená, že jedinou překážkou, kterou musíme odstranit je právě ta naše snaha, naše vlastní představa o budoucnosti. Místo toho stačí otevřít, přijmout pozvání. Nechat promluvit toho, který přichází. Tu největší překážku odstraníme, když si dovolíme ten luxus být bezradní a prosit o pomoc, o moudrost, o sílu, kterou už nemáme, ale můžeme dostat.

Pak i tu situaci kolem nás můžeme číst jako připomínku. Připomínku toho, co se učíme skrze bibli i naši víru – totiž, že nám náš život tak docela nepatří. Nemáme ho v ruce. Že i na svou budoucnost máme jen částečný vliv. Že se naše plány mohou v okamžiku změnit v prach. Kormidlo našeho života nám může vypadnout z rukou.

Ale právě v tento okamžik volného pádu je tu někdo, kdo nás zachytí. Právě když je naše cesta zatarasená překážkami, nebo se její směr ztrácí v nejisté tmě, právě v tu chvíli k nám někdo přichází. A zve nás ke stolu, abychom se občerstvili. amen