Jak jsme se měli na táboře
Jak je naším dobrým zvykem, vyrazili jsme i letos do Moravče, abychom osídlili naší milou dakotskou vesničku.
Jeli jsme tam o to raději, že nás od loňska čekalo sociální zařízení obložené cararským mramorem, doplněné pozlacenými klikami. Zde musíme ovšem uronit slzu, za Česťovy originální kadibudky, které projevovaly zcela novátorský architektonický vkus ovlivněný architekty Plečnikem, Kaplickým, Niedermayerem a Béďou Trávníčkem. Z posledně jmenovaného byly použity původní plány na králíkárnu pro zvláště zakrslá plemena. Čestmír se nakonec doznal, že došlo k malé chybičce v projektu, neboť zapomněl šířku latrin vynásobit třemi.
Žádnou chybičku ovšem neměl náš sobotní příjezd do Moravče, kde nás čekalo mnoho práce na zajištění základních životních potřeb. Pro někoho to byla postel, pro jiného svačina, pro dalšího nabitý mobil a signál wifi. Je pravda, že v tomto ohledu Moravečské tábořiště poskytuje pramálo uspokojení. Nejbližší zdroj elektřiny je bleskem rozčísnutý dub na hrázi, ale i tam je příští dodávka přinejmenším nejistá. Signál máme ovšem hypermoderní, využíváme drahé materiály, jako je např. mosaz. Bohužel náš signál z mosazné trumpety umí zpracovat jen ty nejdražší a nejnovější mobily.
V programu jsme se dozvěděli, že Saul neměl štěstí na krejčího, když se na něj Samuel doslova utrhl. Dále jsme zjistili, že budoucí král David pochází z rozvětvené rodiny a že ani mezi takovým množstvím lidí není snadné vybrat toho pravého. Heslem dne se stalo oblíbené pořekadlo všech kardiochirurgů: Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce.
Součástí programu bylo i vyhledávání truhliček. Právě ty nejzchátralejší a nejpodezřelejší obsahovaly ten nejsladší poklad. Někteří pochopili, jiní si přinesli krásnou truhličku s velkým očekáváním, ale splakali nad jejím vnitřkem.
Vzhledem, že mezi ostřílenými táborovými vlky byli i úplní greenhorni, uspořádali jsme seznamovací večírek ve kterém měl každý říct jak si to vlastně představuje.
Nedělní ráno nás zastihlo ve výborné náladě. Každý si na doporučení Davida nasbíral několik kamenů. Nebohý farář si neuvědomil, jak je ošemetné mluvit k davu, v němž každý třímá v ruce pohotově šutr. Na pořadu byl tentokrát příběh Davida a Goliáše. Překvapivě to tentokrát vyhrál malý a podceňovaný David. K inzultaci duchovního nakonec nedošlo, ale Goliáš schovaný na dně kbelíku do odnesl pořádně.
Z příběhu nám bylo jasné, že příští případný obr si dá určitě větší pozor a tak si s prakem sotva vystačíme. Uspořádali jsme proto historický první Golympiádu, kde jsme se snažili natrénovat si zaručené postupy, které podle příručky ministerstva vnitra zaberou i na namakané rabiáty.
Jednou z disciplín byl skok volným stylem. Kaskadérské kousky nad tyčí mají za cíl případného protivníka rozesmát natolik, že se zhroutí v křeči smíchu na zem (tzv. ROFL chvat) a vy ho pak už snadno dorazíte dobře mířeným kopem do brňavky.
Dalším oblíbeným způsobem boje byla přetahovaná. Jak už z názvu vyplývá, smyslem je přetáhnout protivníka čímkoliv máte zrovna po ruce.
Jednou z disciplín byl i řecko-římsko-katolický zápas. Protivníci stojí volně na podložce a po úderu soutěží o to, kdo rychleji nastaví druhou tvář.
Nakonec jsme si zopakovali nedělní i sobotní příběh. Z odpovědí vybíráme: "Davidův otec se jmenoval Izaiáš nebo Novotný nebo něco mezi tím."
Abychom věděli s kým měl David tu čest a koho porazil, uvádíme zde několik Goliášovských legend:
Goliáš byl prý tak zlý, že když hodil bumerangem, tak se mu bumerang ze strachu nechtěl vrátit do ruky. Ale musel.
Když ti Goliáš volá na mobil a ty to nezvedneš, zvedne to sám a po telefonu ti dá ránu pěstí.
Goliáš je nevlastní otec Chucka Norrise.
V pondělí jsme se dozvěděli, že David Saulovi pěkně zahrál. Zbrklý panovník, chtěl hudebníka odměnit drahocennou zbraní, při předávání však zakopl na schodech vedoucích od trůnu a tak se oštěp nešťastnou náhodou zabodl na tři prsty hluboko těsně vedle Davidovy hlavy a to jen díky tomu, že se David zrovna shýbal, aby na své harfě našel barre akord. Zajímavé, že se tako nešťastná náhoda opakovala hned dvakrát.
Série nešťastných náhod pokračovala vysláním delegace, která měla Davida přivést na hostinu na usmířenou. Saulovo komando zvolilo totiž pro tuto příležitost naprosto nevhodný úbor. Zejména se spletlo při výběru různých módních doplňků jako jsou šavle, nabroušené meče, oštěpy a dlouhé nože. Davidova žena Míkal, která pracuje u módní policie, nevpustila takto vymóděné "elegány" přes práh a David, než aby byl kompromitován setkáním s takovou dávkou nevkusu, raději opustil svůj pokoj po anglicku - totiž na dvakrát pletené šňůře z manchesteru, kterou spustil z okna.
K nápravě nepřispěl ani Davidův věrný kamarád Jonatán, který se při prosbě před Saulem uklonil tak nešikovně, že shodil ze stojanu královu oblíbenou vázu. Ta udělala jen MING! a rozbila se. Rozlícený Saul prý tehdy jen procedil mezi zuby: "Já toho spratka snad zabiju!" Vyděšený Jonatan se rozhodl varovat Davida předem nacvičeným signálem šípem. Napnul tětivu naplno a dělal jako že vystřeluje šíp. Jonatanův natěšený pikolík okamžitě vyběhl hledat imaginární střelu a Jonatan ho ještě škodolibě povzbuzoval: "Jdi dál, šíp je až tam vzadu." Podle neověřených zpráv překročil za několik let ubohý šíponosič Behringovu úžinu, usadil se mezi severoamerickými indiány, kterým dal slušné základy v lukostřelbě.
Spolu s Davidem se pak každá družina pokusila ukrýt jednoho svého člena. Členové ostatní družin se snažili tyto ukryté nešťastníky najít. Za obzvláště odvážný by se dal označit nápad použít ke stopování vycvičená zvířata. Konkrétně byly zvoleny vosy. V zásadě správný předpoklad, že po jednou či dvou žihadlech nikdo nezůstane ve své jamce se v praxi ne zcela potvrdil. Nedostatečně vycvičené vosy vyrušené z odpolední siesty se nevrhaly jen na nepřátele, ale na všechno co se hýbe. Někteří schovaní byli nakonec nalezeni, jiní byli ponecháni na místě, v naději, že do příštího roku vyroste družině celý keř obsypaný novými členy.
Odpolední bouřka nám přinesla poznání, že skauting se od dob Svojsíka dost změnil. Nejsou už jenom vodní, lesní nebo domestikovaní skauti, ale i tzv. vzdušní skauti. Ti staví teepee, které při silnějším poryvu větru umožňuje svému osazenstvu okusit adrenalin paraglidingu. Obyvatelé třetího teepee, kteří to nevěděli, se při bouřce jen bezmocně dívali, jak jejich obydlí, postavené vzdušnými skauty, zvedá krovky a plavně odlétá za les směřem k Pelhřimovu a Jihlavě.
V úterý ráno se táborem nesl řízný zvuk trubky. Děti vybíhaly z teepee a řezali zatáčky aby byly včas na nástupu a neuřízly si ostudu. Vojta je pak řízným vojenským krokem odvedl na rozvičku.
Při programu, jsme si vyprávěli o Saulovi, který se rozhodl nařezat Davidovi. Ten se však schovával s partou řízků v údolích, která se hluboce zařezávala do pohoří Karmel. Jílec Davidova meče se plnil zářezy na památku toho, kolikrát utekl Saulovi. Jednou ale málem udělal pořádný zářez sám Saul. Dozvěděl se, kde David je a říkal si: „Konečně ten vřed vyříznu.“
David však utekl přes půl země až našel horu se seříznutým vrcholem, která byla prořezána skalními puklinami a jeskyněmi. Davidova armáda se poschovávala v jeskyni a David mocným PŠT! zařízl veškerý hovor.
V tom však ve vchodu uviděli postavu, která postupovala do nitra jeskyně velmi opatrně, aby se nepořezala o ostré skalní výčnělky. „Král Saul!“ prořízla Davidovou hlavou myšlenka, div to s ním neřízlo. Saul se zastavil a zvedl svou řízu, aby vykonal potřebu. David zvedl meč: „Teď to ho tyrana konečně podříznu, říkal si. Když však uviděl starého bezbranného krále, jeho ruka prořízla jenom vzduch. Ale alespoň mu na památku uřízl kousek jeho řízy. Když byl král Saul dostatečně daleko, uslyšel jak vzduch prořízl výkřik. Králi Saule, přišel jsi mě zaříznout, ale já jsem tě nepodřízl. Ale mohl jsem – tady je kus tvé řízy, kterou jsem ti odřízl. Tentokrát to div neřízlo Saulem. Jeho touha po pomstě byla definitivně naříznutá.
Po tomto programu a skvělém obědě (byly totiž řízky) si každý vedoucí přiřízl tužku a vyšel do lesa. Děti pak pobíhaly mezi stanovišti aby nasbíraly co nejvíce zářezů. Pak dostaly nařezané pruhy papíru – efódy, do kterých vyřezávaly charakteristiky svých členů. Nakonec odešly řezat dříví a sbírat odřezky bříz. Nařezané špekáčky a klobásy na seřezaných prutech chutnaly skvěle.
Když však zmizely i poslední paprsky slunce prořezávající oblohu, čekala děti ještě noční hra. Měly se neopozorovaně dostat až za Saulova záda a uříznout mu kus pláště. Na cestu jim svítily skleněné lampičky, ale děti musely dávat pozor, aby některou nerozbily a o její střepy se nepořezaly. Také plamen svíčky mohl způsobit řezavou bolest. Nakonec se nikomu nic nestalo, pouze Saul s sebou řízl někde cestou k noční hře, takže ho už nikdy nikdo nenašel.
- to be continued -
