Dvanáctiletý v chrámě

Dvanáctiletý v chrámě Lk 2, 41-52

 Milé sestry a milí bratři,

na tuto neděli připadá svátek svaté rodiny. Církev si připomíná, že i pro Ježíše byla jeho rodina důležitá, že i on žil a vyrůstal v rodinných vztazích, které jej nějak formovaly a vedly. I my si můžeme připomenout a uvědomit, co pro nás rodina znamená. Rodina, neznám člověka, kterého by se toto téma nějak nedotýkalo, někdo po rodině touží, protože ji nemá, jiný rodinu má, ale trápí se nad vztahy v ní, jiný zase prožívá naplněné a šťastné období se svou rodinou, jiný na rodinu rezignoval. Rodinné vztahy jsou ty nejintimnější, někdy velmi křehké, jindy jsou to vztahy, které nás nesou a podpírají v těžkém životním období. V rodině, ale můžeme zažívat veliké zranění, nepochopení a tvrdost, které si pak vláčíme celým životem.

Do těchto lidských poměrů se rodí také Ježíš, zažívá rodičovskou lásku Marie a Josefa, jako syn lidských rodičů musí poslouchat. Bůh se rodí v rodině lidí, vyrůstá jako každé jiné dítě. A tak se podívejme zblízka na Ježíšovy nejbližší, na jeho rodinu. O Ježíšově rodině se mluví jako o svaté. Ale co na ni vlastně bylo svaté? V čem nám může být Ježíšova rodina inspirací? Hned od počátku se Josef s Marií museli vyrovnávat s těžkými zkouškami, Josef měl přijmout Marii za svou ženu, i když věděl, že dítě, které nosí Marie pod srdcem, není jeho. Byl muž spravedlivý, a proto nechtěl mladou dívku vystavit hanbě a raději chtěl vše ututlat a v tichosti Marii opustit. Jeho spravedlnost se ale ukázala právě v tom, že byl ochoten naslouchat Božímu hlasu a podle něj se i zachovat, přijmout Marii i v jejím požehnaném stavu a stát se otcem jejího dítěte. Josef zvolil cestu netradiční, ale velmi lidskou, cestu soucitu a přijetí. A Marie? Ani její cesta nebyla jednoduchá, při zvěstování anděla, že se jí narodí syn a ona počne z Ducha Svatého, vědomě řekla své ANO, vědomě přijala vůli Boží, i když netušila, jak to s ní a s dítětem v tak nelehké situaci dopadne. A právě v přístupu obou Ježíšových rodičů spatřuji jejich svatost. Byli to lidé, kteří zariskovali a věřili Božímu vedení, odevzdali se a důvěřovali, že věci, které zrovna nechápou a nedohlédnou jejich konce, mají svůj smysl v očích Božích. Byli to lidé na cestě, nejdříve do Betléma, potom prchali na andělův příkaz do Egypta a nakonec zpět do Nazareta. Ale ani tady jejich pouť nekončí, mají syna, který zneklidňuje jejich kroky a ukazuje i na netradiční a neprošlapané cesty. A právě po takové cestě svatá rodina kráčí, na úkor svého pohodlí, na úkor jejich vlastních přání, místo toho přijímají plány, které s nimi má Bůh.

Už s Ježíšem jako dítětem se Josef s Marií neustále učí, že když jde o věci Boží, lidské pravidla a měřítka jdou stranou. Tak je tomu i v dnešním příběhu, když Ježíš se svými rodiči putuje do Jeruzaléma o velikonočních svátcích. Ježíšovi je 12 let, ještě stále je pokládán za dítě, plně podřízené a poslušné svých rodičů. Mezi 12 a 13 rokem jej však čeká obřad „bar micváh“ kdy se stává před Mojžíšovým zákonem plně zodpovědný a je s ním právně počítáno jako s mužem. Dosud je však dítětem a proto nás udiví, že opustil své rodiče a vydal se do chrámu, kde rozmlouval s učiteli. Jako dítě není v pozici, že by jen naslouchal, ale dokonce s učiteli rozmlouvá a dává jim otázky. Marie s Josefem ho hledali tři dny, musely to být pro ně krušné dny plné strachu a úzkosti. Asi každý z nás, kdo něco podobného prožil, si to umí dobře představit. Ten obrovský strach, ale i úlevu při nalezení Ježíše. Není divu, že Marie Ježíšovi vyčítá, co jim to udělal. Ježíšova reakce je nezvyklá, odpovídá rodičům, že přeci musí být tam, kde jde o věc jeho Otce. V řeckém originále je v Ježíšově odpovědi rodičům vyjádřena nutnost a nevyhnutelnost, se kterou Ježíš jednal. Vždyť jde o věc jeho Otce! Marie a Josef to nechápou. I když Ježíš vypadá jako normální dítě, už od jeho početí jej provázejí věci a situace, které jsou pro lidské rodiče velmi těžké a nepochopitelné. Přesto Marie s Josefem nesou své rodičovství statečně a poslušně jdou po započaté cestě se svým synem a víme, že Marie jako jedna z mála byla schopná zajít až pod kříž. Je to také Marie, o které se několikrát píše, že i když nechápe, proč se její syn chová tak, jak se chová, vše si uchová ve svém srdci.  Dalo by se i říci, že Ježíšova rodina dává prostor Božímu vedení a Boží vůli, přijímá dítě Ježíše, které zcela změnilo jejich životy a představy o tom, jak správně žít a kudy vlastně vedou Boží cesty. A nakonec to byli právě Ježíšovi rodiče, pro které bylo nejspíš velmi těžké a bolestné přijmout vyvolení a poslání svého syna.

Rodičovství Marie a Josefa mi připomíná, jak nelehký úděl si rodiče nesou. Dokázat se vzdát svých dětí a nároku na ně. Přijmout, že cesta dětí, může být úplně jiná, než si jejich rodiče představovali. V tomto nám může být velikým vzorem Marie, její mateřství nebylo vůbec snadné, musela se vzdát mnoha představ a přání o svém synu. Je to velmi těžké, odevzdat se Bohu a nechat na něm, jak naše i životy našich nejbližších budou probíhat. Pro mě bylo vždy přetěžké odevzdat se do Boží náruče, a to právě ve chvíli, kdy jsem tak moc usilovala o to, mít vše pod svou kontrolou a ve své moci. Jen si zkuste vybavit ten pocit, když máme vedle sebe nemocné dítě nebo toho, koho milujeme a nedokážeme mu pomoci, není v našich silách jeho uzdravení. To jediné, co nám zbývá, je prosba: „Buď vůle tvá“ a to skutečně TVÁ. Ne podle mých přání a představ. A ve chvíli, kdy jsme toto schopni opravdově říci a odevzdat, je nám darován pokoj Boží, svoboda, že Boží vůle je ta jediná nejlepší, i když jí zrovna nerozumíme. Je to ale proces a boj na dlouhou trať, i na celý život. A právě Ježíšovi rodiče to věděli až moc dobře.

Ježíšova rodina je i vzorem pro ostatní rodiny, je vzorem i pro nás. Třeba ve své otevřenosti pro Boží záměr, ve svém naslouchání Božímu hlasu. V takovéto rodině má Bůh své pevné místo, ba ještě více, je jejím zdrojem. Zdrojem pro vztahy s našimi nejbližšími, inspirací, jak se k sobě chovat, jak řešit situace. A to i ve chvílích, když někomu ublížíme, když ho odsoudíme nebo když naopak se cítíme ublížení sami. Pokud v tom všem dokážeme dát prostor Bohu, otevře se nám nová cesta, nové řešení, které jsme předtím nebyli schopní vidět. Ježíš nám ukazuje, jak paradoxně funguje Boží vedení. Až ve chvíli když jsme schopni se vzdát svých potřeb a sobeckých představ, je nám darováno něco mnohem většího a cennějšího. Až dokážeme přijmout, že mnohem více je dávat než brát, sami budeme skutečně obdarováni. Právě dneska v připomínce na svatou rodinu, mají možnost manželské páry v katolických kostelech obnovit svůj manželský slib. Myslím, že je to dobrá příležitost k tomu, abychom si všichni uvědomili, že toužíme Boha zvát jak do našich manželství, tak i do našich rodin.

Bože, tvůj Syn nám byl podobný ve všem
a tak se stal i členem lidské rodiny.
Dej nám sílu, ať svůj pozemský domov naplňujeme společenstvím lásky,
a jednou nás přijmi do nebeského domova.
Prosíme tě o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána a bratra,
který v jednotě Ducha svatého
s tebou žije a působí na věky věků. Amen