Druhá zpráva z tábora
Pondělní ráno bylo jako vymalované. Převažující barvy výmalby byla šedá a hnědá. Šedá podle oblohy, ze které se neustále řinuly další a další přívaly vod a hnědá jako všudypřítomné bahno, kterým jsme se zvolna po kolena ploužili. V pečlivě vyhrabaných ohništích uprostřed týpí se někteří otrlejší indiáni rozhodli pěstovat kapry k večeři.
Indiáni v některých oblastech mají až čtrnáct názvů pro různé druhy deště. Během pondělí jsme je použili úplně všechny a ještě nejméně pět přidali. Žádný z nich se ovšem nedá publikovat s ohledem na to, že by tyto stránky mohly číst děti do šedesáti let.
V duchovním programu jsme si připomněli příběh o nasycení pěti tisíc a přemýšleli jsme o tom, jestli by Ježíš uměl stejně jako chleby a ryby rozmnožit i pláštěnky. Nejspíš ano. Protože i když si pláštěnku nepřivezl úplně každý, nakonec jsme se všichni podělili a nikdo nezůstal nahoře bez.
Celý den se nesl v duchu zajišťování základních životních potřeb. To znamená vysušování nacucaných spacáků. Museli jsme zajistit vyšší postelové rošty, neboť spát v tomto počasí mohlo jen několik šťastlivců, kteří si přivezli nafukovací matrace a ti zase ráno trpěli mořskou nemocí. Postavili jsme i několik bytelných mostů abychom překlenuli alespoň ta největší jezera, která v noci vznikla.
A ejhle stalo se něco nečekaného. Nikdo si ani v nejmenším nepostěžoval na životní těžkosti. A že by se důvodů našlo. Každý přiložil ruku k dílu a ještě se našlo mnoho těch, zejména mezi staršími dětmi, kteří vzali pod ochranná křídla své menší, kterým bahno často sahalo až po krk. Pro nás vedoucí bylo až s podivem sledovat čilý ruch v táboře, kdy „děti" vzaly celou situaci nikoliv jako útok na své pohodlí, ale jako výzvu aby osvědčily svou statečnost, šikovnost a schopnost vyrovnat se s těžkými podmínkami. Vlastně tato počasová katastrofa předznamenala celý pobyt takovým způsobem, že pak už jsme věděli, že přežijeme všechno a že se na sebe můžeme naprosto spolehnout. Bylo to takový pozitivní šok, že když po návratu mnozí slyšeli o našich zkušenostech, rozhodli se konat tábor v deštných pralesech v monzunovém období. Čest jejich památce.
Krátké období, kdy voda přešla z režimu „děsný slejvák" do režimu „drobný a děsně nepříjemný déšť" jsme vyrazili hledat jednotlivá zastavení křížové cesty, kterou jsme našli a posléze v táboře vyždímali.
Na tomto místě je potřeba zmínit se o zvláštním obdarování Karla J. Už v pionýrských časech naší osady jsme u něj tuto schopnost vypozorovali. Už tehdy poprchávalo (a my to považovali za roztomilý rozmar letního počasí a vítaný důvod k přestávce v práci). Karel se však vždy zahleděl k severu (nikdo neví proč zrovna tam, možná, že je z té strany obrostlý mechem) a prohlásil: „Za sedm minut přestane pršet." A přestalo. Bez ohledu na to, že za další tři minut se déšť opět spustil, dostalo se Karlovi zasloužené úcty a indiánského jména Pán hřímající oblohy, zkráceně Rosnička. Není divu, že se už od nedělního rána upíraly dychtivé zraky plné naděje ke Karlově věštbě. Večer to konečně přišlo. Karel se zahleděl k severu jako kněžka Kirké a my ostatní viseli na jeho rtech. Karel si povzdechl a beze slova vzal krompáč a šel hloubit odvodňovací kanály kolem týpí. Takže vlastně nemůžeme říct, že bychom nebyli varováni.
Jako přílohu pro fajnšmekry zařazujeme znění scénky, kterou jsme sehráli při nedělních bohoslužbách:
Představte si, že dnes není neděle roku 2011, ale úplně první neděle poté co byl Ježíš ukřižován:
Vypravěč: Téhož dne se dva z učedníků ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo.
Odpolední slunce pěkně připalovalo a vzduch nad cestou se chvěl horkem. Na téhle staré cestě nebyl ani jeden strom, ani kousek stínu, kam by se člověk mohl schovat. Kleofáš to však ani nevnímal. Při rozhovoru se svým mladším společníkem se mu stále znovu a znovu vracely před oči obrazy událostí posledních dní.
Kleofáš: Já to prostě nechápu. Nerozumím tomu. Vždyť ještě před pár dny jsme ho vítali jak vjíždí do Jeruzaléma. Úplně mě z toho mrazilo. Jakoby se vrátily ty časy, kdy jsme mívali krále. Já ti ani ten pocit nedokážu vylíčit - bylo to... bylo to... úplně se mi z toho ježily vlasy na hlavě. A pak když vyčistil chrám od všech těch kramářů. Prostě jsem věřil, že on je ten pravý. Vyvolený Boží.
Druhý: Prosímtě Kleofáši, nemohli bychom si už sednout. Já už necítím nohy...
Kleofáš: (jakoby ani neposlouchal) ... a pak se najednou rozneslo po městě, že Ježíše zatkli a vedou ho do paláce velekněze. A hned na to, že ho vedou k Pilátovi. Všechno se to semlelo tak hrozně rychle. Než jsem stačil svolat pár známých, už jsem slyšel o tom, že Ježíše křižujou. Tak jsem běžel na Golgotu a tam... ....už bylo po všem.
Druhý: Hele, už si konečně sedni. (Stáhne Kleofáše k sobě) Pořád mluvíš o tom Ježíši. Já vím, že o něm v poslední době mluvil kdekdo. Já vím, že chtěl změnit svět. Ale koukni se na to střízlivě. Svět je pořád stejný už tisíce let. A lidi taky nepředěláš. Jsou různí blázni, kteří se o něco pokouší. Ale sám vidíš jak to končí. Radši se tuhle napij.
(Zezadu přichází třetí postava zahalená kapucí)
Kleofáš: (odstrčí nabízenou lahev) Mluvíš jako nevěřící. Jakobys nevěřil, že jsme vyvolený národ. Že pro nás Bůh má plán. Že nás vysvobodí od nepřátel. Že přijde Mesiáš, a s ním boží království.
Druhý: Zato ty sis tou svojí vírou hrozně pomohl. Sedíš tu jako hromádka neštěstí a nevíš jak dál. Prej Mesiáš. Pche.
Třetí: Nemáte trochu vody bratři?
Druhý: Jen se napij tohohle. To je to jediné, co nám chudákům zbývá.
Třetí: (Napije se) Proč to? Co se děje?
Druhý: Co se děje? To jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!"
Třetí: A co to bylo?
Kleofáš: Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo.
Je pravda, že některé z našich žen byly zrána u hrobu a nenalezly jeho tělo. Ale co z toho? Copak by Mesiáš mohl umřít? A ještě k tomu na kříži?
Třetí: Hm. Zajímavá otázka. A proč by nemohl? To je tak těžké tomu uvěřit?
Kleofáš: Co by to asi bylo za Mesiáše? Mesiáš přece nemůže umřít. Naopak musí být silný, musí zničit všechny nepřátele. Musí vyhladit všechno zlo. Musí očistit tenhle svět. Mesiáš se přece pozná podle toho, že zvítězí.
Třetí: No a nemohl zvítězit tím že umřel?
Kleofáš: Co to znamená?
Třetí: Znáš příběh o vyvedení z Egypta?
Kleofáš: znám
Třetí: A pamatuješ si, že musel být obětován beránek, jak musel dát svůj život, aby Izraelci ušetřili ten svůj? A znáš Izaiášovo proroctví o tom že Mesiáš bude jako tento beránek a že bude vydán za nás za všechny?
Víš, v tomhle spočívá Boží tajemství - on nás má radši než svůj život. A my to víme díky tomu, že za nás zemřel. Taková láska člověka změní víc než nějaké zákazy nebo tresty. Takhle jedná skutečný Mesiáš.
Miluje nás navzdory našim chybám, navzdory našemu hříchu. Místo aby nás trestal, znovu nám odpouští.
A proto byl vzkříšen - abychom věděli, že když něco obětujeme pro druhé, tak to je ta dobrá životní cesta. Na tu je smrt krátká.
Kleofáš: Pojď s námi támhle do vesnice. Už je to blízko. Máme si toho tolik co povídat
Třetí: Ne, já už půjdu
Druhý: Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.
Muž se nenechal dlouho přemlouvat. Všichni tři vstoupili do domu, omyli si nohy i ruce a usedli ke stolu. Kleofáš před neznámého přistrčil mísu s chleby. Cizinec vstal, vzal chléb, poděkoval Bohu a rozlomil ho. Cosi Kleofáše přimělo, aby vzhlédl. Jejich oči se setkaly a Kleofáš strnul. Nebyl schopen slova, jen si užasle prohlížel muže naproti sobě. „To přece není možné", blesklo mu hlavou. Chtěl něco říct, ale z hrdla se mu vydralo jen jediné slovo: „Ježíši?" Dívali se na sebe dlouho a Kleofáš věděl, že nic už nebude jako dřív. Všechna úzkost, strach i smutek zmizely. Ježíš zvedl ruce, jakoby žehnal a pak tu najednou nebyl. Oba ohromení muži seděli bez hnutí. První promluvil Kleofáš: „Ježíš žije. On je opravdu Syn Boží, Mesiáš." Oči se mu zalily slzami a oba přátelé se objali.
Když se vzpamatovali, napadlo je, že si to nemohou nechat pro sebe. Sebrali se, a tak jak byli, vyběhli z domu a zamířili do Jeruzaléma. Už to nebylo to hrozné město smrti, ale místo, kde se mohli setkat s ostatními učedníky. Tam je teď jejich domov - mezi lidmi, kteří ví, že Ježíš už není mrtvý.
