Dne 19. 8. 2016 odešel k našemu Pánu bratr Miloslav Ciboch
VELMI STRUČNÁ ČÁST MÉHO ŽIVOTOPISU
Narodil jsem se v Písku a prožil jsem velmi těžké dětství, oba rodiče byli nemocní. Moje maminka byla věřící a posílala nás na náboženství. To nejdůležitější, co jsem přijal, že život člověka má jedině ten správný smysl, když se rozhodne následovat Pána Ježíše Krista na život a na smrt. Na úkoly nebyl čas, protože jakmile jsme přišli ze školy, museli jsme pracovat až doby, než jsme šli spát. Zažili jsme hlad, zimu. Ve škole jsem denně žebral od spolužáků, aby mi darovali aspoň kousek ze své svačiny. Hlad je hrozná věc. Když jsem vycházel školu, měl jsem jenom dvě lepší známky než čtyřky na vysvědčení. Hned jak jsem vysvědčení dostal, tak jsem ho spálil, aby se jednou nedostalo do rukou mým dětem, abych nebyl špatným příkladem. Do budoucna jsem byl rozhodnut, že vytvořím takové podmínky, aby děti mohly získat vzdělání lepší než já. Do učení na nějaký lepší obor nebylo pomyšlení. Šel jsem na zedníka, ale hlad jsem měl pořád. Hlad, který byl nejhorší a těžká práce. Vážil jsem 49 kg a musel jsem nosit pytle cementu o 50kg.
Jednoho dne jsem padnul na zem a v zoufalství jsem volal: Pane Ježíši, chci
být tvůj! Ta modlitba byla okamžitě vyslyšena, a když jsem vstal, byl jsem někdo jiný.
Vím, že to byl Pán Ježíš, kdo mě přijal.
Odešel jsem z učebního poměru a ocitl jsem se v Praze jako dělník v tiskárně a za pomoci jednoho bratra jsem se ubytoval v budově Jednoty českobratrské na Žižkově, kde bylo v podkroví několik lůžek pro takové přivandrovalce, jako jsem byl já. Vydělal jsem si na skromné jídlo a neměl jsem už hlad, ale jen dvoje oblečení. Na práci montérky a druhé šaty, ve kterých jsem chodil do práce, v neděli očistil a šel v nich na bohoslužby.
Na Žižkově byl kazatel František Urbánek, byl to velice vzdělaný Boží muž, znal sedm světových jazyků a byl blízký přítel rodiny T. G. Masaryka. Slovo Boží jsem nasával a využíval všech možností, které Praha dávala k duchovnímu vzdělání. V Praze bylo několik sborů, téměř každý den mohl člověk být někde ve společenství věřících lidí, a tak jsem hledal a stále nasával a nasával.
Nevím, jak se to stalo, ale každé ráno předtím, než jsem šel do práce a ještě jeden stejně starý bratr, tak na pozvání kazatele Urbánka jsme docházeli k němu do bytu. Byl to opravdu zázrak, že vybral lidi se základním vzděláním a nevalným prospěchem. Kamarád se učil malířem pokojů a já jsem se zedníkem ani nevyučil. Pracoval jsem v tiskárně jako pomocný dělník.
Dnes je mi jasné, že záměr kazatele Urbánka byl, abychom uvěřili Ježíšově modlitbě:
„Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými
a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo."
Mt 11,25-26
Já ovšem v té době jsem na tom byl lépe, než nemluvňátko (jak je psáno v jiném překladu Bible), protože jsem uměl číst a psát, ale s malou násobilkou jsem ještě zápasil.
Když jsem z Prahy odcházel, tak jsem převzal osobní požehnání od kazatele Urbánka. A následoval život neuvěřitelných zázraků, odpovídajícím starozákonním příběhům o „ohnivých pecích" a ranění nepřátel slepotou. Úplně zásadní je, aby Pán Ježíš přebýval ve mně a já v něm. A to se mu v mém případě zcela podařilo.
V hodně případech se ukázalo, že přílišné vědomosti mohou být překážkou víry ve starozákonní zázraky, se kterými je možné se setkat i v současné době. S tím rozdílem, že dnes už nejsou knížata, ale lidé s více tituly, proto pro mě vždy platilo:
Nuzného pozvedá z prachu, z kalu vytahuje ubožáka,
a pak ho posadí vedle knížat, vedle knížat svého lidu.
Žalm 113,7-8
V tomto verši je celý můj životopis.
A tak jsem bez měšce postavil v hodnotě mnoha milionů za tři roky pro děti bez rodičů Vesničku SOS v Doubí u Karlových Varů bez ohledu na tehdejší komunistickou politiku státu. Jako vedoucí jsem ji pak také uvedl do provozu. Když už jsem tam měl 82 dětí, požádal jsem o kolaudaci, což bylo pro komunistickou komisi šokující. Řekl jsem, tak mě zastřelte, nezastřelili, ale nahradili mě členem KSČ. Nastoupil jsem u Povodí Ohře, kde jsem pracoval osm roků jako dělník. Pak jsem se odstěhoval do Českých Budějovic. Jako vedoucí stavební čety jsem pracoval v JZD Hůry. Když jsem po pěti letech odcházel do důchodu, prohlásil jsem, že už nikdy nechci vidět žádnou stavbu. Pracoval jsem v životě na mnoha velkých stavbách ve vysokých funkcích, ale všude to byl Pán Ježíš a ne já, kdo tu práci dělal.
Moje představy jak trávit důchodová léta byly změněny návštěvou mladých rodičů s postiženým miminkem, kdy už jsem byl pět let v důchodu. U nás pak miminko rozbalili a rozplakali se. Prožíval jsem velkou bolest, stejnou jako měli ti rodiče, a proto jsem řekl manželce, že pro tyhle lidi musím něco udělat, i kdybych měl padnout.
Ve sboru bylo známo, že jsme chudí důchodci (dnes částka důchodu u manželky činí 6tis.Kč a u mne 11tis.Kč). Psáno je: „...moudrý stavitel spočítá náklad". Byl jsem na toto upozorněn, mě však vedl Duch Boží, že pro mě platí: „když vás posílám, neberte s sebou ani měšec", a vždy jsem dostával do prázdných rukou přesně tolik, kolik jsem potřeboval. Vždy jsem věřil, že mám nejbohatšího Otce, kterému patří všechno stříbro a zlato a má všelikou moc. A proto jsem postavil bez pomoci státu zařízení, které už od roku 1993 pomáhá zvládat těžkou situaci rodičů postižených dětí.
A Bohu Otci se zalíbilo zjevit mi z Písma Sv., že Pán Bůh stvořil člověka k svému obrazu se svobodnou vůlí, aby mohl člověk přebývat v Bohu a Bůh v člověku. A tuto pravdu Pán Bůh v mém životě realizoval. Člověk může tento Boží plán odmítnout a svoje ego si ponechat. Ale když člověk svoji vůli Bohu dá, tak to vypadá takto:
„Hledejte nejprve království Boží a jeho spravedlnost
a všechno ostatní vám bude přidáno."
Mt 6,33
