V náboženských zkušenostech spontánně souhlasíme s tím,
co nás rozechvívá.
Je to něco cenného.
Chceme, aby se to dálo,
a proto máme povinnost vyhledávat to,
prožívat to,
rozmnožovat.
A přece, bez naší vůle 
se nic, co je, nepromění v to, co být má.
Je to srovnatelné s viděním:
Bez přispění očí
se žádné elektromagnetické vlnění nepromění
v barvy.
Mravní imperativy jsou fikcí stejně málo,
jako jí jsou barvy. 
Jsou zdůvodněny objektivně,
ale utvářeny jsou subjektivně.³
Náboženská zkušenost zavazuje
OBJEVOVAT REZONANCI.
Musíme svět ohmatávat
v zázracích bytí.

Náboženská zkušenost zavazuje
REZONANCI ZAŽÍVAT.
Genetický kód sdílíme se vším živým,
myslíme ve strukturách,
které odpovídají veškerému bytí.
V tom je založena rozkoš poznávání,
ale i radost z přírody,
když ji plně zažijeme.

Náboženská zkušenost zavazuje
ROZMNOŽOVAT REZONANCI PRO VŠECHNY:
Hladoví lidé nemají smysl
pro plnost života.
Potřebují potravu.
Ponížení lidé nemají smysl 
pro potěšení.
Potřebují úctu.
Závislí lidé neznají,
jakou motivační siloiu pro život je sebeurčení.
Potřebují svobodu.
Bez lidsky důstojného života
nezažije nikdo 
plnost smyslu!
Bez smyslu nikdo neusiluje
o naplněný
a lidsky důstojný život.

Náboženská víra zavazuje
smysl objevovat,
smysl prožít,
smysl tvořit.
Východ slunce, 
který promění oblohu ve hru barev,
se stává zjevení smyslu.
Bůh své zaslíbení plní,
to dává odvahu vzdorovat absurdnímu světu
v maličkostech.

Gerd Theissen: Poeticko-kritický katechismus, meditace o víře a rozumu