Jsou různé způsoby,
jak mluvit o Bohu:

Říkáme-li,
že je nejvyšší jsoucno
nebo nejvyšší dobro,
pak stupňujeme výpovědi o světě.

Říkáme-li,
že je soudce a král
nebo hlubina bytí,
volíme pro něho analogie.

Říkáme-li však,
že není koneční a není pomíjívý,
jdeme cestou theologia negativa:
ta mluví o Bohu v záporech.

Moderní kritika náboženství
cestu negativní teologie rozšířila.⁴
Bůh není to, co kritika náboženství tvrdí.
Ale díky popírání
kritiky náboženství
je jeho silueta viditelná.

Bůh není lidská projekce.
Každá projekce předpokládá promítací plátno
a zdroj světla,
které ji zviditelní.
Prostor a světlo existují bez nás.
Jakmile v nich ale poznáme sami sebe,
víme:
My nejsme Bůh.
Přesto ale ještě nevíme:
Co je prostor?
Co je světlo?

Bůh není moc společnosti,
která nám určuje hranice a stanoví pravidla.
V každé společnosti jsou ti, kdo protestují
a odvolávají se na Boha.
Jakmile moc společnosti prohlédneme,
víme:
Společnost není Bůh.
Přesto ale nevíme:
co nás vede k tomu, že protestujeme?

Bůh není pocit?
který stejně jako hudba odpovídá na svět,
když se nás intenzivně dotýká.
Když poznáme, že původem tohoto pocitu jsme my sami,
víme:
To není Bůh.
Přesto ale nevíme:
co se nás tak hluboce dotklo?

Bůh je negace všech formulací,
jimiž byl zbaven kouzla.
Bůh není to,
co o něm tvrdí kritika náboženství.
Je jiný.

Gerd Theissen: Poeticko-kritický katechismus, meditace o víře a rozumu