Podobenství o zahradníkovi1
vyjadřuje skepsi vůči Bohu:
Dva badatelé narazí v pralese na zahradu,
zahradníka ale nenajdou.
Chtějí ho vyslídit,
opatří zahradu ostnatými dráty,
nechají ji střežit psy stopaři a nastraží elektrické pasti.
Ploty ale neviditelného zahradníky nehlásí,
psi neútočí,
není vyhlášen poplach.
Ptají se sami sebe: existuje ten zahradník vůbec?
Jeden z badatelů je věřící.
Je přesvědčen, že zahradník je
vůči elektrickým ranám necitlivý,
ploty dokáže překračovat bez potíží
a psi ho vystopovat nemohou.
Druhý je agnostik.
Nevidí žádný rozdíl mezi neviditelným,
neuchopitelným a věčně unikajícím zahradníkem
a zahradníkem, který vůbec neexistuje.
Skeptik a věřící v tomto podobenství nejednají
jak jednají věřící lidé.
Natahují ostnatý drát, štvou psy
a staví elektrické pasti.
Mluví proti Bohu to,
že se těmto metodám vymyká,
nebo to mluví proti jejich metodám?
Jak ale reagují věřící lidé,
když zahradu objeví?
Uspořádají slavnost,
protože v pralese našli řád a smysl.
Rozhodnou se v slavení pokračovat.
Formulují přikázání, která zavazují
o zahradu pečovat a udržovat ji.
Poznávají, že řád, který panuje v ní
a v nich, je stejný:
Jsou větami stejné symfonie života.
I oni vyprávějí příběh o zahradníkovi,
který všechno stvořil
a zahradu jim svěřil.
Tento příběh je poezie,
ale má nárok na stejnou pravdivost -
jako podobenství o zahradníkovi,
i když i on je vymyšlen.
Gerd Theissen: Poeticko-kritický katechismus, meditace o víře a rozumu
