Poeticko-kritický katechismus

Představme si,
že by nás vědci mohli pohroužit do spánku.
nevěděli bychom nic o narození,
nic o smrti a strachu,
nýbrž spočívali bychom zavinuti do štěstí jako do pocitu blaženosti.
Kdo by nedal přednost životu,
který se s bdělým vědomím dívá realitě do očí
a zná strach a smrt?

Někdy slyšíme volání
jako z neznámé země.
Vyzývá
k hledání pravdy,
dobra
a krásy.

Co je pravdivé dnes,
je pravdivé nebo falešné i na věčnosti,
a není-li to pravdivé,
zůstane to falešné i v budoucnu.
Hledání pravdy
vrhá do života, který je konečný,
jiskru VĚČNOSTI.
O to více cítíme své meze.
Nepoznáváme pravdu.
Troskotáme.

Jsme na tom jako žába ve studni.
Znala jen svůj svět.
Tu spadla do studny jiná žába
a vyprávěla o vzdálených lukách a mořích.
Ta žába ze studny skočila od kraje studny
do středu a zeptala se:
"Jsou ty louky takhle veliké?"
Druhá žába zavrtěla hlavou.
Tu ona žába doskočila až ke druhému kraji studně a zeptala se:
"Jsou takhle velké?"
"Mnohem větší," odpověděla ta druhá.
Tu se žába rozzlobila
a křičela:
"Vyhoďte tu lhářku."²

Považujeme za skutečnost jen to,
co můžeme poznat.
Bůh je více než to.
Bůh není svět, který je po ruce;
každé hodnocení
ho přesahuje.
Bůh neexistuje tak jako ostatní věci.
Bůh je ve všem
zázrak bytí.

Skutečnost je více, 
než poznáváme,
celek je více než jeho části,
možnost více 
než skutečnost,
smysl více
než bytí,
bytí více 
než jsoucno.

¹ Toto podobenství vyprávěl především anglický filosof Antony Flew (1923-2010) jako shrnutí své kritiky náboženství. Ve vysokém věku se navrátil k deistické víře v Boha stvořitele.

² Volně podle fyzika Arthura S. Eddingtona: Philosophie der Wissenschaften, 1939, s. 28n

³ Zde navazuji na myšlenku anglického filosofa náboženství Iana Thomase Ramseye (1915-1972): "Já" se vymyká všem deskriptivním větám, právě tak jako "Bůh". Obě skutečnosti se ukazují v "odhalujících zkušenostech".

Při hledání Boha narážíme na mez.
Je jako zeď.
Čím více nás omezuje,
tím silnější je přání 
překročit ji.
MEZNÍ ZKUŠENOSTI 
odkazují nad hranice
k Bohu.

Jsou různé způsoby,
jak mluvit o Bohu:

Říkáme-li,
že je nejvyšší jsoucno
nebo nejvyšší dobro,
pak stupňujeme výpovědi o světě.

Říkáme-li,
že je soudce a král
nebo hlubina bytí,
volíme pro něho analogie.

Říkáme-li však,
že není koneční a není pomíjívý,
jdeme cestou theologia negativa:
ta mluví o Bohu v záporech.

Bůh není předmět jako ostatní věci. 
Je srovnatelný s naším JÁ,
které nás trvale provází
a zůstává neviditelné.³

Jenom někdy
když o něčem rozhodneme,
cítíme:
JÁ - a nikdo jiný - 
ručí za toto rozhodnutí.

Jenom někdy,
když jsme milováni,
zakusíme:
JÁ - ne nikdo jiný - 
jsem milován.

Bůh není předmět,
který bychom mohli zkoumat, jako zkoumáme jiné předměty.
To učí podobenství o rybářské síti:

Podobenství o zahradníkovi¹
vyjadřuje skepsi vůči Bohu:

Dva badatelé narazí v pralese na zahradu,
zahradníka ale nenajdou.
Chtějí ho vyslídit,
opatří zahradu ostnatými dráty,
nechají ji střežit psy stopaři a nastraží elektrické pasti.
Ploty ale neviditelného zahradníky nehlásí,
psi neútočí,
není vyhlášen poplach.
Ptají se sami sebe: existuje ten zahradník vůbec?