Pokání jako cesta k životu

1. čtení Iz 55, 1-9; Text+kázání L 13,1-9

                Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.  Tak zní druhé přikázání počítáno podle reformačního rozdělení. Teď nedávno jsme ho s konfirmandy četli.

Zdá se, že poutníci, kteří přinesli Ježíšovi zprávu o galilejském masakru, na toto přikázání pozapomněli, anebo jim možná (stejně jako nám) nepřišlo v této souvislosti ani na mysl. Předložili totiž svou zprávu se skrytou, ale zcela jednoznačnou a konkrétní představou Boha, kterou Ježíš vzápětí odhaluje. V čem ta představa spočívá? V přesvědčení, že zavraždění poutníci si museli svůj osud tak či onak zasloužit. Že je Bůh skrze Piláta potrestal za jejich viny. To je obraz Boha jako vyšitý. Obraz zakázaný druhým přikázáním. Co na tom, že tento obraz nebyl namalován na plátně ani vytesán z kamene? Je to obraz, kteří si mnozí nesli a nesou ve svém srdci. Obraz, který je často vytahován a oprašován, když si nevíme rady s nějakým neštěstím, s nějakou tragédií. Ať už se jedná o poutníky v Galilejském chrámu či o oběti zemětřesení na Haiti.

Naprosto dokonalé dotažení tohoto obrazu najdeme v učení o karmě. Každý svého štěstí (případně neštěstí) strůjcem. A nemůžeme-li dohledat svou vinu v tomto životě, jistě jsme to zvorali v tom minulém.

Ježíš tento démonický obraz boha strhne a demaskuje. „To si skutečně myslíte, že ti zmasakrovaní poutníci byli větší hříšníci než vy?" A aby to bylo ještě zřejmější, dá příklad z ranního vydání černé kroniky: „To se opravdu domníváte, že těch osmnáct zavalených dělníků na stavbě věže v Siloe si zasloužilo smrt více než ostatní obyvatelé Jeruzaléma?" V jeho příkladu ještě mnohem více vynikne absurdita takových představ.

Ježíš ovšem mluví ironicky. Ptá se otázkou. Řečnickou otázkou. Z celé té jeho řeči mám dojem, že ani nepočítá s tím, že bychom my věřící vysloveně sdíleli takový obraz Boha. Ze způsobu jeho řeči spíš vyplývá, že spoléhá na soudnost nás, lidí, kteří odpoví zcela jednoznačně ne. Nemyslíme si, že katastrofa v Siloe, masakr galilejských poutníků nebo tsunami v Thajsku jsou neřízenými střelami božího hněvu. Ale je to třeba jednoznačně říct a vyslovit, aby se někde v pozadí nechytila drápkem. Je nutné rozpojit tuto představu slepé kauzální krutosti a naivní spravedlnosti.

Je v tom nejspíš i kus úlevy - z toho, že Ježíš se přiznal k našemu tušení - že totiž katastrofy a tragédie nemůžeme jednoduše ztotožnit s Božím trestem. Ale právě v tu chvíli, kdy jsme si takto oddechli, přijde zlom a klíčové slovo celého textu.

 „Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete." Doufám, že toto doplnění vyvolalo stejný pocit zmatku až paniky jako ve mně. První co mě napadlo je, že Ježíš tady popírá sám sebe. Před chvílí tvrdil, že smrt těch i oněch není Božím trestem a najednou nám hrozí trestem přesně stejným?

Jak to uchopit? Jak tomu porozumět? Abychom se k tomu přiblížili, zkusme se ptát naprosto naivně a jednoduše: když Ježíš varuje „stejně tak zahynete" co to znamená? Snad taky pod sutinami zříceného domu či rukou krutého vládce? To asi sotva. Ježíš tady má na mysli jinou smrt a přesto v něčem stejnou. 

Stejně tak zahynete - znamená to tedy snad, že nebyli ani horší ani lepší než ostatní, že tedy smrt nás potká jednoho i druhého, pána i kmána, hříšného i zbožného. Možná tady přihořívá, ale ještě to není ono, protože tady zase chybí jakékoliv varování.

A tak když Ježíš řekne - zahynete stejně jako oni - zbývá už jen třetí možnost: nebudete-li činit pokání, zahynete přesně z toho důvodu, přesně tím způsobem, který jste podsouvali a přisuzovali mrtvým galilejcům i mrtvým dělníkům v Siloe.

Ještě jinak: nebudete-li činit pokání stane se přesně to, čeho jste se báli u těch tragicky zemřelých. Váš život nebude smířen, nedojde naplnění. Délka či krátkost života s tím vlastně nemá co dělat. Ale jeho náplň ano. Nevíme jak umírali dělníci v Siloe, ale jistě nečekali, že se toho dne nevrátí z práce. Nevíme co přesně se stalo s galilejskými poutníky, ale nejspíš nikdo z nich nepočítal, že se už nevrátí domů. Jejich smrt nemůžeme převzít jako doklad spravedlnosti boží, ani jí chápat jako trest. Ale můžeme ji přijmout jako znamení křehkosti našich možností, toho nač spoléháme, jako impuls k přemýšlení o vlastním životě. Šokující přervání života se má stát důvodem k tomu, abychom se zabývali vlastním životem. Tím, jak jsme připraveni a nepřipraveni my sami. Nakolik jsme schopni nebo neschopni naplnit svůj život nějakým způsobem. Ježíš tedy své posluchače, i nás přiměje, abychom se zastavili nad znamením života z perspektivy jeho konce. Abychom si uvědomili, že jde o život.

Ježíšova jediná výzva v tu chvíli je - čiňte pokání. Možná bychom rádi slyšeli nějakou konkrétnější radu - třeba milujte bližního, pomozte mu, choďte do kostela, nekraďte, lámejte chléb hladovému. To všechno jistě v Bibli zazní a to vše je důležité. Ale tady na tom místě, kdy jde o život Ježíš řekne jenom: čiňte pokání.

Pokání znamená zastavit se na své cestě. Nebo taky návrat. Obrat. Pokání znamená netrvat na sobě samém. Předpokladem pokání je pokora. Nejlépe pochopíme, co je to pokání, když si uvědomíme co je jeho protikladem - protikladem pokání není jít po špatné cestě, ale jít po cestě, kterou jsem si sám vybral, bez zastavení, bez pochybností. Jít po cestě, kterou s nikým nekonzultuji. Nad kterou se nezamyslím. Třeba proto, že si myslím, že je to ta nejlepší nebo jediná možná.

Je v tom hlubší vhled do života, než bychom čekali. Přivedlo mě k tomu přemýšlení nad veršem, který mi připomněl jeden bratr. Je z epištoly Efezským a zní takto: Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.¨

A znovu - protikladem této výzvy není konat špatné skutky, ale v dobré, ba v té nejlepší víře konat skutky, které pro nás Bůh nepřipravil, o které nestojí, které konáme jenom proto, abychom se zavděčili, abychom vytvořili dojem dobrého křesťana, abychom dostáli nárokům, které se na nás kladou.

Pokání znamená opustit své představy a nároky a vystavit se naplno Boží vůli. Doslova se vydat Bohu na milost a nemilost. Ilustraci k tomu poskytuje Ježíš sám, když na konci toho našeho oddílu vypráví podobenství o fíkovníku. O fíkovníku, který nerodil. O jakém pokání je řeč? Jaké pokání může činit strom, který nerodí? Může vyhnat ještě nějaké kořeny? Natočit ještě nějaké své listy víc ke slunci? A i kdyby ano - pomohlo by to, aby znovu dával své ovoce? Strom, který má všechny předpoklady aby byl plodný a přesto nerodí. Kdo může něco změnit? Kdo o tom rozhodne?

Nemohl jsem si nevzpomenout na situaci křesťanů a církve v naší zemi, v Evropě. Na vleklou krizi, která křesťanství provází už desítky let. Křesťanství neplodné, na ústupu, neschopné znovu oslovit a zaujmout. Jak z toho ven? Církev, která zabírá místo. Kolik stránek papíru o tom bylo popsáno. Kolik pokusů a misijních strategií bylo vytvořeno. Kolik různých podob na sebe vzala snaha o větší plodnost a užitečnost. Církev není pronásledovaná. Nežije v totální bídě. Občas se i zazelená jako ten fíkovník na vinici. Ale to je všechno. Nikdo vlastně pořádně neví jak dál.

Je čas k pokání. Je čas, přijmout obžalobu. Je čas pochopit, že sami nemáme co nabídnout a zároveň nabídnout znovu sebe sama Bohu. Je čas k tomu, abychom si uvědomili, že žijeme jen z milosti dobrého vinaře, který nás nevytnul, i když by na to měl plné právo, vinaře, který dosud čeká. Na zázrak. Dosud se za nás přimlouvá. Je čas přistoupit k němu zahanbení s prázdnýma rukama. Bez toho, abychom si činili nároky a zásluhy.

Jen z jeho vůle můžeme být znovu naplněni, znovu vysláni, znovu požehnáni. Znovu vydat plody a nebýt neužitečnými služebníky.

Nebudeme-li činit pokání, stejně tak zahyneme. Neužitečně a marně, naplněni jen svými vlastními skutky a snahami, bez opravdového vysvobození a milosti. Snad náš vinař počká ještě pro tentokrát. amen 

 

DN