Mt 12,1-12 - O zlých vinařích

1. čtení Iz 5,1-24

Text+kázání Mk 12,1-12

                Podobenství o zlých vinařích vmetl Ježíš do tváře svých protivníků. Ježíš přišel ke konci svého do Jeruzaléma. Tam se samozřejmě velmi vyostřili spory s jeho odpůrci - představiteli tehdejšího náboženského života. Dalo by se říct, že tohle podobenství je slovo do pranice. Ježíš použije představu, kterou každý znal - totiž Izaiášovu píseň o vinici. Izrael je v ní vinicí, která nerodí a stihne jí trest. Ale v něčem je to najednou jiné a nové - na scéně se objeví totiž nová role. Správci vinice. O ně teď půjde. Je až fascinující, jak takovým příběhem dokáže Ježíš nejen popsat situaci, ale vlastně jí nastolit. Je to stejné, jako když uvidíme odraz svého života v nějakém uměleckém díle. Jako když nějaký autor mistrně vystihne dobu nebo lidské vlastnosti a my najednou řekneme - to je ono.

                Ježíšovi protivníci se v tom podobenství sami poznali. Problém byl ovšem v tom, že ta role není příliš lichotivá. Poznali, že to bylo řečeno proti nim. Je to zkratka, kterou Ježíš nabídl osobitý pohled na historii i budoucnosti božího lidu. Ani Izraeli se totiž úplně nevyhnulo spojení trůnu a oltáře. Kněží byli rádci panovníka a také spoluvladaři. Proti této hegemonii pak vystupovali proroci, kteří se zdáli narušovat spokojený souběh náboženské i královské moci. Jen víra může pochopit, že Bibli nakonec tvoří právě tento nepohodlný prorocký hlas a nikoliv především záznamy královských činů. Ano - to proroci jsou těmi, kteří přichází k představitelům a předákům lidu, za králi a mocnými. A jsou posmíváni a ostouzeni, biti i zabíjeni. Naposled Jan Křtitel, který se znelíbil mocnému Herodovi a doplatil na to životem. A my křesťané, když čteme, že nakonec Pán poslal syna, dosadíme si Ježíše, který byl přece zabit. A pak už je jasné, že toto dědictví je odebráno židům, potažmo kněžím a svěřeno novém lidu - tedy nám a tak dále až k ostudnému výroku, že Židé nám zabili pána Ježíše.

                Ano, je nám to jasné: Zamneme ruce a řekneme si, jak to pěkně sedí. Ti služebníci, kteří si přicházeli pro výnos vinice - to jsou proroci, kteří byli často biti pro pravdu. Někdy dokonce zabíjeni. Syn to je Ježíš a vinaři - to je samozřejmě židovská rada, která Ježíše vydala Pilátovi a pak ho přinutila k vynesení rozsudku smrti.

                Tak to bychom měli. Můžeme teď spokojeně zaklapnout Bibli s vědomí, že ti proradní vinaři nakonec trestu neušli, dostali co proto.

                Až by se mohl člověk podivit, proč toto podobenství máme v Bibli. Čím nás chce oslovit? Snad potvrzením naší vlastní identity - my jsme ten nový vyvolený lid? Nám přece patří zaslíbení. To by bylo samozřejmě velmi příjemné.

Ale dobrá připusťme to. My jsme ti správcové, kterým Pán svěřil svou vinici. Jenže v tom případě už nejde o historický exkurs do historie Izraele. Ve chvíli, kdy se obsadíme do role správců - v tu chvíli se nás to podobenství začne týkat úplně stejně jako těch správců dosavadních. Nebo ještě přesněji řečeno pokud se ucházíme o vinici Páně - máme v ní právě a jen roli správců. Trochu učeně bychom mohli říct, že Ježíš svým podobenstvím nastavuje či potvrzuje určité paradigma života věřícího člověka. Méně učeně, ale stejně výstižně bychom mohli říct, že to podobenství odkrývá to, jak jsme na tom před Bohem.

Jsme správci jeho vinice. Co to znamená? Především začneme jednoduchým tvrzením, že správce není vlastník. Takový správce, o kterém je řeč v podobenství měl rozsáhlé pravomoci. Vlastně se mohl navenek jevit jako majitel. Jednal s dodavateli, najímal pracovníky a v neposlední řadě žil z výnosu svého podnikání. Ale přesto vinice nebyla jeho. Znamená to, že se nemůže udělat pro sebe a že nepracuje na svém, nýbrž pracuje pro svého pána. Tomu patří část výnosu. A pochopitelně mu patří celá ta vinice.

Jakkoliv rozsáhlé pravomoci správce má, jsou mu jenom propůjčeny. Je za všechno odpovědný skutečnému vlastníkovi. Slovo odpovědnost my někdy směšujeme se slovem povinnost. Ale to vůbec není totéž. Ve slově odpovědnost slyšíme slova jako odpověď. Odpovídat. Jde o to, že správce se jednou bude někdo ptát na to, jak naložil s tím, co mu bylo svěřeno a on bude muset odpovědět. Dát nějakou odpověď.

 Vinaři z našeho podobenství na to zapomněli. Tedy spíš se proti tomu vědomě postavili. Začali se chovat jako by jim patřilo to, co měli jen spravovat. Sami podle svého rozhodnutí začali jednat jako páni a majitelé. 

                Najednou nám přihořívá. Tohle přece známe. Když se člověk začne chovat jako pán. Nebo dokonce jako Pán Bůh. Když přestane uznávat veškeré autority. Ovládne ho pýcha. Ale to už bychom se zase mohli snadno dostat jinam - k nevděčnému světu, který Boha nezná a nechce vidět. Zase bychom nadávali na všechny kolem, kteří se nikdy za nic nestydí, nic jim není svaté.

Ale ta otázka se týká samozřejmě i nás. Vinaři z podobenství došli k přesvědčení, že se jich nakonec nikdo ptát nebude. Že to nakonec skoulí tak, aby vinice připadla jim. Cítíme, jak je to pošetilé a krátkozraké. Copak by jim to mohlo projít?

Ale neuvažujeme občas stejně? Třeba v práci. Učitel, který vlastně kašle na žáky. Jen když jsou zticha a moc neotravují. Dělník, který pustí zmetek, hlavně že jeho nikdo nevidí a nestrhne mu odměnu. Farář, který dělá kázání jen, aby byl pochválen. Podnikatel, který si chce hlavně sám nahrabat a jsou mu fuk jeho zaměstnanci nebo to, jestli do buřtů namele i kosti nebo ještě něco horšího.

Jiný příklad může být životní prostředí. Hlavně to, které končí za plotem mojí zahrádky. Všimněte si těch vinařů. Vyhodili mrtvolu syna z vinice. Když bude ležet za zdí,  jakoby se jich to potom přestalo týkat. Jakoby svět končil za hranicemi toho, co si přivlastnili. Vždyť existuje jen to, co mi patří a les patří tak nějak patří všem a tak do něj odvezu stará kamna a vzduch nepatří nikomu a tak všude jezdím autem a řeka není moje a tak ... a tak dále.

Otázka odpovědnosti za hranicemi našeho vlastnictví se projevuje se například v xenofobii. Mají si to vyřešit tam u nich doma ti různí uprchlíci a ne utíkat do naší země, kterou jsme si přivlastnili - ta přece patří jen nám.

Anebo - co třeba výchova dětí. Jsou to moje děti řekneme klidně. Ale může dítě někomu patřit? Je možné si ho přivlastnit? Třeba po rozvodu. Nebo jinak - můžeme si své dítě přivlastnit tak aby vyplnilo naše vlastní nesplněné sny a to, co jsme sami nedokázali. A přitom někdy nemáme ani tolik odpovědnosti, abychom jim pověděli o Bohu a o tom, že i my dospělí nejsme majitelé země, ale jen její správci.

                A dokonce si můžeme takhle zesoukromit i víru. Kdy máme víru za výsadu pro svůj život, ale přitom se jako dobří křesťané a slušní lidé snažíme odstřihnout od světa kolem nás, který nežije podle Desatera a chodí to v něm všelijak. Ale Bůh se nás kupodivu nebude ptát na to jak ctnostně jsme žili, ale jak jsme se přiblížili i tomu poslednímu darebákovi, který bručí v base. Ale to je zase jiné podobenství.

                V tu chvíli nás Bůh zastavuje a říká: to, co máš, tvá práce, děti, vztahy, majetek, přátele a především tvá víra - to je moje vinice, kterou jsem ti jen pronajal. Nic z toho ti nepatří - podívej se, jak dopadne ten, který si to nechá jen pro sebe.

                A to totiž jde. Ne dokonalost, ale o pokoru. Tak jako nás Bible učí, že pokání je důležitější než zdánlivě svatý život, tak i pokora je důležitější než dokonalost. Nevíme vlastně ani jak správci spravovali tu vinici. Jestli rodila hodně nebo málo. Jestli se nám podaří dobře vychovat své děti, dosáhnout úspěchu v práci, obrátit svým kázáním zástupy na Boží cestu. To není rozhodující. Vtip je v tom uznat, že je to naše odpovědnost. Že jsme jen správci.

                Vracíme se tak na začátek kázání. Ptal jsem se, jestli se vnímáme, že se nás to podobenství nějak týká že je také o nás. Odpověď zní: Nemusí, ale může. Ale pokud začneme pociťovat, že je to i o nás, pak máme napůl vyhráno.

                Vede k tomu jen jedna cesta. Ježíš říká: Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným. Co to vlastně je jsem se dověděl jsem nakonec od stavbařů a zažil i na farní na zahradě. Na podzim jsme vyměřovali jak udělat rovinu. Problém je, že terén je samý ďolík nebo mulda. Nemáte se kde chytit. A tak se do země zarazí pozorovací bod, který je tam celou dobu napevno. A pak se pobíhá s tyčí se stupnicí a druhý se dívá z toho pozorovacího bodu, a kontroluje, jestli ta tyč je o pár čárek výš nebo níž. Dnes je to chytrý přístroj podobný dalekohledu se zaměřovačem a vodováhou, ve starověku si museli vystačit s prostým kamenem, který napevno zasadili do země. Vznikl tak pevný bod, od kterého se poměrnou metodou stanovovaly výšky a úhly celé stavby. Ježíš je tím úhelným kamenem - to znamená jakýsi pevný bod, podle jehož příkladu musíme poměřovat každou část života našeho. Poměřovat svůj život Ježíšem znamená vracet ho Bohu. Dělat to, čeho zlí vinaři nebyli schopni. Pokud to však budeme dělat, paradoxně nás to nevrací jen k Bohu, ale především k lidem. Tak jako Ježíšův život byl životem pro druhé lidi, v odpovědnosti i za druhé.

                Úplně na závěr je tu však ještě otázka: Je lehké chovat se jako majitel? Jako zlý vinař, který si přivlastňuje, co mu nepatří? Tenkrát to lehké bylo. Pán byl daleko. Čteme, že odcestoval. Zdálo se, že se možná nevrátí. Navíc podle tehdejších zákonů mohl majetek připadnout i správci, pokud se nenašel dědic.

Tak to často vypadá i dnes. Bůh je daleko. Prodlévá. Je pro nás nepochopitelné, že nezasáhne a mocným zázrakem nezdrtí zločince a neodmění ty, kteří žijí v odpovědném spravování. Ale dlouhá lhůta nás nesmí zmást. Nenechme se zviklat, protože ještě nepřišel. Zkouší to smírně. Posílá posly, poslal i svého Syna. Z milosti a nikoliv slabosti. Dědic je tu, nezůstal v hrobě. Vrátí a se a pravda nakonec vyjde najevo. A pak v plnosti zazní a každý pozná, že blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.  Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni. Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské.                             amen

 

 

DN