Riskovat se štědrostí

Připojený obrázek Dominique Beaune je z výstavy Au nom des migrants z katedrály ve francouzském Lilles

1. čtení  Lukáš 13,18-19  

Text+kázání L 19,12-26

Když se začne mluvit o penězích, tak to vždycky přitáhne pozornost. Nám tahle souvislost v příběhu nepřijde tak zřejmá, protože, protože slovo hřivna často vnímáme v přeneseném smyslu. Toto podobenství by znělo asi úplně třeba na Ukrajině, kde se hřivnami platí. Ale mějme na paměti, že tohle je podobenství týkající se peněz. Ve skutečnosti tam ani není slovo talent – překládané jako hřivna, ale mina. Každopádně si můžeme představit nějakou kulatou sumičku ve stříbře.

Ježíš příklady z finančního světa používá často. A my stejně často, chápeme jeho příběhy v přeneseném smyslu. Jako podobenství o duchovním světě, jako jinotaj uspořádání království Božího. To je ale chyba. Protože peníze přece v našem životě hrajou důležitou roli. Někdy možná až příliš velkou, ale i o tom to je. Určitě v životě strávíme víc času úvahami nad tím, jak naložit se svými penězi, než kolik času strávíme v kostele. Ale právě proto Ježíš vypráví o penězích a jejich transferech, o chudých a bohatých, o spravedlnosti a nespravedlnosti, která se může ve finančním světě skrývat. Ježíše totiž zajímají naše životy. A proto se zabývá tím, co zajímá nás, co nás někdy trápí, co nás každopádně ovlivňuje.

Když se začne mluvit o penězích, zpravidla přijde na přetřes také téma jejich nedostatku. Ještě jsem neslyšel nikoho, kdo by řekl – já mám peněz tolik, že nevím co s nimi, musím je ve stodole přehazovat vidlema, poraďte mi co s mám dělat. Jistě takoví lidé jsou, ale v mém okolí se nevyskytují. V Ježíšově okolí se vyskytovali sporadicky a týkají se jich jiné příběhy – třeba ten o Zacheovi, který si můžete přečíst ve stejné kapitole, ze které je naše dnešní vyprávění.

Čeho má člověk nedostatek, to si chrání. Čeho je málo, to si musíme šetřit. Co je vzácné o to se bojíme. A jsme u jádra toho příběhu.

Je to velmi známá story, deset lidí dostane od pána, který se chystá na cestu desetkrát poměrně významnou částku peněz. Pán odjede a pak je to na nich.

V češtině je pošle hospodařit. V kralické jim říká (velmi krkolomně) kupčtež. Tedy obchodujte.

Zní to logicky. Co taky jiného s penězi?

V řečtině ovšem říká pragmateusasthe – tedy nakládejte s nimi, zabývejte se jimi. Čiňte s nimi, co uznáte za vhodné, co je podle vás pragmatické, tedy účelné.

A v tom je ten háček. Každý z těch služebníků považoval za pragmatické, a tedy účelné něco jiného. Každý se na tu svou sumičku totiž díval z jiné perspektivy.

Teprve když přijde chvíle zúčtování, teprve pak se ukáže, čí strategie měla úspěch, kdo se vydal správnou cestou.

Přichází první, a říká – tvá hřivna vynesla deset hřiven – je pochválen a odměněn. Stejně tak druhý, který vydělal o mnoho méně. Odměna je úměrná, ale i on se vydal správnou cestou.

A pak přijde na řadu služebník, který zvolil jinou strategii – totiž uchovat to, co mu bylo svěřeno.

Je zajímavé, že právě on, se snaží své rozhodnutí zdůvodnit. Nejspíš už tuší, že něco není v pořádku, když jeho kolegové přinášejí tučné zisky a on ne.

A svým způsobem můžeme jeho vysvětlení docela dobře rozumět. Můžeme docela dobře chápat i jeho motivaci.

Jak už jsem řekl:

Čeho je málo, to je vzácné. To musíme chránit a opatrovat. Toho se nikdo nesmí ani dotknout.

A v tom to vězí. Jak se vlastně koukat na život? Z jaké perspektivy? Z kterého konce vidět to, co mi bylo svěřeno? Proto nám Ježíš staví před oči ty finanční záležitosti. Protože u peněz je nám to jasné. Peníze se musí investovat. Musí se točit, musí se s nimi něco dít, nebo nám z nich inflace každý rok ukrojí kus, takže budou ztrácet na hodnotě.

U peněz je nám to jasné. A stejně tak by nám to mělo být jasné i v životě.

Jde totiž o to, z které strany na něj koukáme. Jestli jsme plni obav a starostí o to co bude, o to co bylo a je ztraceno nebo by ztraceno být mohlo - v tom případě Ježíš říká: Dost.

Vemte život obráceně. Koukejte se na to, co vám bylo svěřeno jako na příležitost. Jako na možnost, potenciál. Nebojte se o to, co bylo, nežijte ve strachu ani v minulosti. Použijte své možnosti jako investici.

S tím ovšem nejspíš zazní námitka: A není to riziko?

Odpověď zní – samozřejmě že je. Stejné jako u investice, která se nemusí zdařit. Ano je to tak – vydat peníze je riziko. Nemusí se vrátit. Navázat vztah s druhým člověkem je riziko – nemusí být opětován, můžu někomu naletět. Pomáhat druhým je riziko – že to zneužijou. Mluvit s druhými o Kristu je riziko – že se mi vysmějou, že to popletu, že řeknu něco špatně, že nebudu věci umět vysvětlit. Mnoho lidí se mě ptá – jak mám mluvit o Bohu. Nemám na to školy ani výřečnost. Ale k Bohu nevede výřečnost. Spíš opravdovost. Důležité je nebát se a začít.

Ovšem je to tak. Je to riziko.

Život sám je riziko. Ale kdo ho na sebe nevezme, ten prohrál už dopředu. Tohle nás učí Ježíš.

Učí nás koukat na život jako na možnost. Učí nás abychom se nebáli. Učí nás koukat na život jako na bohatství svěřené nám samotným Bohem. Jako na možnost, ve které je příslib zhodnocení.

Učí nás taky, že jsou zvláštní investice – ne do investičních fondů ani do akcií, ani do zaručených finančních produktů, ale třeba do potřebných lidí. Do bezdomovců, do uprchlíků, do lidí všelijak zkroušených, do vdov a sirotků. Investice, které se finančně vůbec nevyplatí, ale jejich dividendy přichází v Božím království. Buďte jako Zacheus, který díky Ježíši změnil pohled na život a nebál se čtyřnásobně odškodnit své oběti a polovinu svého jmění dát na chudé.

Chtěl bych tuto změnu pohledu ilustrovat ještě na jednom známém podobenství – o hořčičném zrnu. Ten příběh pro nás může být povzbuzením -  když máme pocit, že naše hřivny jsou spíš hřivničky. Když máme pocit, že jsme příliš malí, že všechno oč se snažíme je příliš malé a skromné a nevýznamné. Říkáme si, jestli to má cenu a jestli z toho vůbec něco bude.  A tehdy nás těší pomyšlení, že i z malého hořčičného semínka je velký strom. To je dobře. Jenže tím to podobenství nekončí – končí tím, že přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích. Jistě, většina z nás má ráda hořčici, ale Ježíš na konci toho podobenství zmíní, právě ty opeřence, protože jde o to, aby měli kde nalézt domov. To dává celému tomu růstu účel, to je naplnění jeho smyslu. Ne kremžská nebo plnotučná, ale ptáci, kteří mají kde hnízdit.

Na konci toho podobenství o hřivnách se říká: kdo má – tomu bude dáno a přidáno, kdo nemá, ten přijde i o to co má.

To by mohlo znít jako hodně drsná poučka z finančního světa. Kdo má peníze, ten vydělá, protože peníze dělají peníze, bohatí bohatnou a chudí chudnou.

Nebo by se to dalo pochopit tak, že kdo má odvahu, kdo jde do rizika, ten zhodnotí, co mu bylo svěřeno.

Ale mě se ještě víc líbí chápat to tak, že kdo má víru, kdo je schopen vidět svět s Bohem a Božíma očima, ten je odměněn tím, že může život i svět vnímat v celém jeho bohatství. Nikoliv jako místo nedostatku a nouze, ale jako místo, ve kterém jsme bohatě, až přes míru zahrnováni Boží milostí. Jako místo, kde Bůh rozdává život plnými hrstmi a my ho můžeme dávat dál a on neubývá, ale rozmnožuje se tak, jako při nasycení pěti tisíc, kdy učedníci lámali chléb a dávali a nejenomže neměli nedostatek, ale ještě zbylo.

Milí bratři, milé sestry. Služebníků onoho pána bylo deset. Zmíněni jsou však jenom tři. Rozumím tomu tak, že tam někde, mezi těmi zbývajícími sedmi, jsme my. Stojíme a nasloucháme a bereme si příklad k tomu, jak naložit s našimi hřivnami. Nenechme se přitom vést strachem, ale boží štědrostí.

amen.