Křest podle Noe

1. čtení Gn 6, 12- 22  

Text kázání 1Pe 3,18-22

Křest jako potopa za dnů Noe. Člověk nemusí být velký teolog, aby porozuměl. Ve křtu jde o život. Tak jako jde o život při potopě, tak jako při povodni. Kdo někdy viděl valící se vody, když se zvedne hladina řeky, kalně hnědožluté vlny, které smetou vše co jim přijde do cesty, ten si takový obraz s sebou nese. Rozumíme, aniž by nám to musel někdo složitě vysvětlovat. Rozběsněnému živlu je dobré se zdálky vyhnout. Ale co když na břehu stojí náš dům? Co když nás povodeň překvapí a nebo voda odřízne ústupovou cestu? Anebo, co když už není kam utéct? Proto čteme o potopě za dnů Noe. To je ten nejsilnější obraz potopy jaký si my lidi vůbec umíme představit, jaký umíme vyslovit. Taková potopa, že není kam utéct. Vůbec nikam, protože voda se valí úplně všude. Není úniku.

Ovšem může se ozvat námitka. Není to trochu přehnané? Je to s námi opravdu tak vážné? Balancujeme opravdu na nějaké pomyslné hraně mezi bytím a nebytím? Je tu někde znamení nějaké blížící se katastrofy?

Rozhodně se tu nechci zařadit do zástupu různých falešných proroků, kteří věští konec světa. O to totiž nejde. A přesto nám může jít o život.

Snadno bychom si tady mohli vyjmenovat, čeho všeho se můžeme obávat, co hrozí našemu životu. A nemusí to být ani povodeň, stačí se špatně rozhlédnout při přecházení, stačí nějaká nemoc, stačí hloupá náhoda. Ve chvíli, kdy se staneme rodiči, znamená to vedle radosti, taky strach o své děti, chráníme je aby se jim nic nestalo. Každý den. Vlastně na nějaké nebezpečí ani moc nemyslíme, ale přesto se přirozeně snažíme minimalizovat rizika, žít tak, aby byly v bezpečí.

Bible tyhle obrazy použije aby mluvila o duchovním životě. To je totiž těžší. Každý ví, že když si nemyje ruce, riskuje žloutenku. Ale málokdo si připouští jak může být jeho život kontaminován a otráven nenávistným učením, ideologií, která v nás chce vzbudit strach, abychom byli lépe manipulovatelní. Mnozí počítají kalorie, aby měli správnou a vyváženou stravu, ale jen málo lidí se bojí, že jejich myšlení by mohlo hladovět a kolabovat, protože ho krmí jenom prázdnými a bezmyšlenkovitými slovy, hloupými seriály a novinami plnými drbů.

A aby to bylo ještě složitější, řekne Ježíš, svou slavnou větu, že člověk může získat celý svět a přitom svůj život ztratit. Že se totiž můžeme zabezpečit vším, potřebným k životu a přesto nám něco podstatného bude scházet. Můžeme o sebe pečovat, můžeme kypět zdravím a oplývat bohatstvím, můžeme dosáhnout slávy, a přesto být uvnitř mrtví, prázdní, beze smyslu.

Není to žádná teorie. To čemu věříme, totiž ovlivňuje náš každodenní život. Podle toho jednáme s druhými lidmi, v manželství, v rodině, v práci, to nás směruje v každé životní volbě. Podle toho čemu věříme, vychováváme a vedeme své děti. 

Obraz potopy, která se na nás valí je silný. Je to silné kafe. Ale Petr, nebo některý z jeho žáků ho použil záměrně, aby s námi trochu zacloumal aby na nás vykřikl – nespi, tady jde o život. Asi jako když usínáte při řízení a manžel nebo manželka s vámi zatřese, abyste se probrali a nerozmázli o svodidla. Samozřejmě ho můžeme přijmout nebo odmítnout, nevzít ho na vědomí, nebo mu uvěřit. Tak už to ve víře chodí. Možná se nám zdá, že zase o tolik nejde, ale Petr ve své moudrosti ví, že tak se nám to zdá vždycky. Že se často člověk řítí do průšvihu a ještě o tom neví. A že to tak bylo i za dnů Noe, když praotec stloukal svou loď ale ostatní jenom kroutili hlavou a říkali to je ale pošuk. Jak říká sám Ježíš „Jako bylo za dnů Noe, tak bude i za dnů Syna člověka: Jedli, pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noe vešel do korábu a přišla potopa a zahubila všechny.“

Tady však přijde to nejdůležitější. I z té všudypřítomné potopy je cesta ven. I záhubě ve vlnách je možné uniknout. Zachránit se. V arše. 

Je možné najít pevnou půdu pod nohama, dobrý směr života, smysluplný život i ve světě všelijak rozkolísaném, nepřátelském, je možné najít pro sebe i pro své děti záchranu a spásu. Ve křtu.

Pro někoho, kdo vlastně neví o co jde by ten dnešní rituál, kterého byl svědkem mohl vypadat velmi zvláštně, bizarně, nepochopitelně. Zvláštně oblečený člověk polije dítěti hlavičku. Tohle že by měla být odpověď na existenciální otázky? Tohle by nás mělo nějak zachránit před marným životem, který směřuje do záhuby?

A jistě by měl pravdu. Rituál ještě nikdy nikoho nezachránil. Ale křest je svědectvím o něčem mnohem hlubším a mocnějším. Je svědectvím o Boží moci a lásce, která se nám zaslibuje a dává. Křest je znamením. Znamením, že Boží zaslíbení pro nás platí. Jsme pozváni do Božího království. Ve křtu přijímáme lásku, moc Ducha svatého která nezaslouženě proměňuje náš život. I to je ovšem záležitost víry. Víry nejenom pro dnešní den, ale víry, kterou člověk žije, o kterou zápasí každý den. Právě děti jsou všímavé k tomu, jestli něco jenom předstíráme, nebo jestli je víra a touha po Bohu v našem životě skutečná.

Někdo ale možná namítne – není to vlastně celé tak trochu sobecké? Vždycky mi zatrne, když čtu příběh o Noem – 8 se jich zachránilo. Skvělé. Ale co ti ostatní? A nechováme někdy my pokřtění, my zachránění – jako ti, kterým se po potopení Titaniku podařilo vyškrábat do záchranných člunů, kterých není dostatek. Nepěstujeme si víru jako osobní výhodu, speciální nadřazenost, díky které můžeme ohrnovat nos nad okolním světem? Nepřipomíná někdy církev uzavřený elitní klub, který se ušklíbá nad nesprávným chováním, nebo problematickými názory druhých?

Ano i víra se může stát sobeckou. Ježíš se setkával a potýkal s těmi, kteří si víru přisvojili do osobního vlastnictví. Přivlastnili si právo na víru i její výklad. Přivlastnili si Boha, jako by jim něco dlužil.

Skutečná víra je však opak. Znamená, že člověk přestane prosazovat sám sebe, svá řešení, své výklady. Odevzdává se Bohu s vědomím, s důvěrou, že  náš život bez něj není kompletní, nedává smysl, není vlastně možný. Tuto odevzdanost můžeme dobře pochopit právě v křtu malého dítěte, které samo neumí vyznat svou víru, nemůže Pánu Bohu nic nabídnout a přesto přijímá Boží lásku a blízkost.

Víra není poukázkou na život, který by byl bez zádrhelů, který by byl bezproblémový a vždy zajištěný podle lidských měřítek. Ani nám věřícím se nevyhýbá hřích, beznaděj, slepé uličky, chvíle kdy nevíme kudy dál. Rozdíl je, ale v tom, že ve všech těchto situacích nejsme odkázání jen na své síly, na svůj rozum, na své schopnosti. Právě když naše síly dochází, přichází k nám Bůh, když jsme s rozumem v koncích, posílá moudrost Ducha svatého, když my jsme úplně neschopní, je schopen nás znovu podepřít.

Taková důvěra člověka osvobozuje. Učí ho netrvat na sobě, učí ho, že život má i jiné zdroje. Jenom je k tom někdy potřeba dojít na dno, abychom tam objevili netušené možnosti boží intervence.

Poslední otázka ještě ovšem zní: jak tomu všemu můžeme uvěřit? Jak se správně rozhodnout v dnešním světě, ve kterém je taková spousta různých nabídek, i nabídek duchovního charakteru? Kdyby nám alespoň dnes Pán Bůh posílal pravidelně přesné instrukce. Třeba: postav loď tak a tak širokou, tolik a tolik metrů vysokou. Udělej to a to, zařiď to tak a tak. No je to vlastně otázka, jestli bych se nám takové instrukce doopravdy líbili – třeba spolehnout se na Boží slovo a stavět loď na kopci, když na nebi není ani mráček. Koneckonců i dnes k nám Bůh mluví, skrze Bibli, nebo třeba skrze naše svědomí, ale s naší odpovědí to až tak slavné není.

Ale naše víra má jiného ručitele. Ježíše Krista, který se za nás postavil svým životem i svou smrtí. Vždyť Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. Byl usmrcen v těle, ale obživen Duchem.

Z toho pramení naše svoboda, radost a odvaha k naději, která nezklame.  

amen.