Jsem křesťan? - úvaha Pravoslava Bohoňka

 

Skutky  21,40

Pavel, jak stál na schodišti, dal lidu znamení rukou. Nastalo napjaté ticho a Pavel je oslovil...

 

Toto ticho hledám. Hledám, a naslouchám. .

V tom tichu  začínám slyšet Ježíše: "neztrácej odvahu!"

Ano, je tady se mnou a mohu s ním v klidu rozprávět.

Děkuji  Bohu  za nekonečné dary. Ale děkuji i za  to, že s ním smím rozprávět a za milost odpuštění.

Ale co naplat, z ticha a rozmluvy s Ježíšem se vracím do reality

Pohled kolem sebe mně rychle vrací ke všedním starostem a vnímání toho, co oči vidí a uši slyší. A nechci uvěřit tomu, že je to skutečnost a  prosím o poznání  a  o  víru, že to co vnímám je  z Boží vůle.

Vždyť se  vlastně o to modlím „Buď vůle Tvá".

 

Protože ale moje konání je hodně vzdáleno od dokonalosti, snažím se věci pochopit po svém a jako nenapravitelný, znovu a znovu se ptám, zda je to tak dobře  a prosím, abych pochopil.

Proč?

No mohu snad pochopit důvody válek, přírodních katastrof, nenávisti a závisti, nemoci, bídu  duševní a chudobou tělesnou v zemích blízkých i nám vzdálených, vzdálených  ale spíše jenom naší nevšímavostí a lhostejností, nežli vzdáleností?

A tak mám pocit, že jsem na rozbouřeném moři, na lodi, pěkně v klidu baru na nejvyšší palubě a netuším, že loď se potápí.

A kdo zavolá o pomoc? Kapitán? Ten jistě spoléhá na svojí bytelnou loď, na své výborné námořníky ale neví nic o Božím záměru. A já jsem člen posádky.

 

Naše loď „vyspělé a kulturní civilizace"  je řízena kapitány  bez  vnímání  vlivu   Stvořitele.   Neuvědomují si, že řídí  loď, kterou jim svěřil  Bůh. Ani by tomu nevěřili, vždyť tu loď přeci postavili, řídí, obhospodařují a zkoumají  vzdělaní inženýři, vědci všech možných oborů a není tedy možné aby bylo něco špatně. A spolehnout se na Boha? To snad ne!

Ale existuje ještě jiné inženýrství, ke kterému není nutné vzdělání, na těchto pracích se mohou zúčastňovat i lidé  obyčejní, dokonce bez vzdělání, kteří ke svému životu a k práci si přizvali na pomoc Boha a  Bůh je vyslyšel. V jejich úhlu pohledu je Bůh a Ježíš.

Žijí v naději na nový život, s Bohem, s Kristem a ptají se: kdy už ten Ježíš přijde?

 

Víme, že přijde. S radostí si čteme podobenství, z Evangelií čerpáme naději. Když čteme  výzvu Ježíše jak říká „ Já jsem světlo světa, kdo mne následuje, nebude bloudit", zdá se všechno jasné. Budeme následovat Ježíše Krista. Víme ale co to znamená? Budeme se pravidelně scházet v kostele, modlit se, pomáhat jiným odpouštět, milovat druhé jako sami sebe.

A tak se uklidňuji, mám vystaráno, věřím v Boha, nikomu neubližuji, pomáhám co můžu tak se mohu těšit na příchod Ježíše.

Ale  v Bibli čtu dál, a najednou- Víra bez skutků je mrtvá -a dál navazuji na  podobenství z evangelia Matoušova o  hřivnách  a už nějak znejistím. Pán Bůh mi dal dar, dal se mi poznat, mohu s ním rozmlouvat, dal mi vlastně také hřivny a mnoho hřiven. Co já to s nimi ale dělám?

A jak vlastně následuji Ježíše Krista? Vždyť kam šel  a kde skončil? Nu přece  na Golgotě, na kříži. Nu a tam ho následovat? To opravdu chci?

Nuž, zcela upřímně: Jsem v pokušení raději to zkusit nějak obejít, přece je i jiná a v očích světa  i správná spravedlnost. Ale na neštěstí, nejsou dva lidé, kteří by se shodli na pojmu spravedlnost. A jsem v tom zase.

A to je vlastně ten problém, který mně neustále  odděluje od Krista a od Boha. Stále ho  hledám a když je mi dopřáno a cestu k nim zahlédnu, dostanu strach z toho jak je úzká a raději se vrátím.

Tak a teď se vlastně ptám:je to víra? Stačí, když zase půjdu do kostela-po novém širokém chodníku, vyzpovídám se, po bohoslužbách i vypovídám, pomodlím, přinesu i nějaký dar a na tu úzkou cestu v klidu zapomenu.

A jsem znovu členem posádky  té lodi na rozbouřeném moři.

Od samého počátku stvoření řešíme problém spravedlnosti, práva a odplaty. Také od samého počátku si s tím nevíme rady. Jak by také jo? Bůh nám sice  seslal svého syna jako člověka, aby nám na rovinu řekl zač je toho loket. Dokonce  o tom nechal sepsat knihu, ve které si rádi čteme, rozebíráme, možná něco umíme i nazpaměť, ale   k srdci se nám to  právě pro náš strach z té příliš úzké cesty nedostává. . Tak nám to ten  Boží syn nějak  zamotal. Místo jasných zákonů a vlády pevné ruky nám dal  do ruky  Bibli a svobodu. A odešel  ke svému Otci. Co teď dělat? Víme, že některé výroky jsou nám dost těžko k pochopení, zvláště ve srovnání se zákony té naší civilizace. A ta nás stále ovlivňuje natolik, že nevěříme ani tomu, že nám Boží Syn slíbil věčné království, když mu uvěříme. Ale  víme, že víra bez  skutků není, ale ani skutky nemohou být  bez víry. Víra bez skutků je nečinná. Hledáme a hledáme, v knihách Biblických evangelií a nehledáme už ve svých srdcích. Podívejme se nejdříve tam. Máme tam uloženého Krista? A můžeme s ním rozmlouvat? Jestliže ano, potom se ho můžeme ptát, on nám odpoví. Bez něho nepochopíme 

Tak s tou vírou by to nějak šlo. Ale skutky, to je problém. A ne malý, když po každém skutku se musíme ptát: je to dobrý skutek? Neudělal jsem něco proti tomu co nám dal vědět Kristus?

Toto dilema mě  provází každý den, ˇprosím  Boha aby mi pomohl najít odpověď.

 

Jeden příklad takového  dilema, ale ne k odsouzení mnou. :Nedávno proběhlo tiskem mnoho debat  na téma  Milan Paumer a jeho vyznamenání. Je to příběh dostatečně známý. V očích některých lidí, spíše těch méně tolerantních je to hrdina.

Nic proti tomu, pokud ten názor zastává člověk bez víry v Boha a Ježíše Krista. . Jak ale rozumět tomu, , když se dočtu v příspěvku faráře křesťanské církve, ve kterém slovy "Má-li zlo triumfovat, potřebuje jediné-aby slušní lidé nedělali nic" se staví  za činy jak Milana Paumera, tak jeho „bratrů v boji". Nějak mi to rozbíjí celou koncepci, s níž nás oslovil Ježíš. Možná, že se mýlím, prosím zase Boha o pomoc. A vezmu si k tomu jeho slovo, Bibli.

Hned na začátku Matouš, 5:39říká: Já vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi, ale kdo tě uhodí do tváře, nastav mu i tu druhou.

Ano, člověk slušný něco udělá. Ale užije-li násilí, je buď člověk věřící, který se zalekl té úzké cesty a uhnul, vzal spravedlnost do svých rukou, nebo člověk nevěřící zkrátka , muž „činu".

Nu a podívejme se na to dále:

Dá se říci, že reakce široké veřejnosti jsou zhruba půl na půl. Polovina lidí se staví za střílející skupinu, bohužel mezi nimi i věřící, polovina lidí je odsoudí.

Další pokračování:Polovina lidí odsuzujících jim odpustí a polovina lidí by se nejraději pomstila, bohu žel, budou mezi nimi zase  i věřící.

Další pokračování? Ta polovina nenávistná strhne  lavinu další nenávisti, která se projeví navenek při každé příležitosti. A tak to bude pokračovat, dokud si neuvědomíme nesmyslnost našeho snažení o nastavení spravedlnosti. Vložme jí raději do rukou podle slov našeho Spasitele Ježíše Krista, která jsou zaznamenána v Přísloví 16,7   „Líbí-li se Hospodinu cesty člověka, vede ku pokoji s ním i jeho nepřítele".  Co krásnějšího na to ještě možno říci?

V celém Novém zákoně jsem nenašel žádný příkaz k odplatě, vedené podle soudu člověka. Ale našel jsem mnoho dalších přikázání, jen na připomenutí:

V Lukášově evangeliu 6:27-Ale Vám, kteří mě slyšíte, pravím: „Milujte své nepřátele. Dobře čiňte

těm, kteří Vás nenávidí. "

A teď vlastně přicházím do té úzké uličky, kterou musím projít k mému Spasiteli.

A blížím se  k té mojí Golgotě.

Ježíše krutě ukřižovali, ale s ním i dva zločince. A přece jenom jeden z nich - to je právě ta polovina z celku - se v poslední chvíli obrátil a uvěřil v Ježíše. (Lukáš 23,39)

S jakým křížem půjdu na Golgotu já? A budu mezi těmi, kdo se od Ježíše odvrátí, a nebo budu mezi těmi, kdo s Ježíšem vytrvá a nezradí?

A věřím, že až  půjdeme  na Golgotu, Ježíš nám přijde naproti a bude tam s námi.

 

Knihou  „Skutky" jsem  začal, tak také skončím: Skutky 23,7: Když to řekl, vznikl spor mezi farizei a saduceji a shromáždění se rozdvojilo.